Cenné papíry

Módní značky však dnes nejsou zdaleka jediné, kdo se snaží vykročit za hranice obrazovky a znovu oslavují klady papíru, které už kdysi formuloval autor slavného Pygmalionu George Bernard Shaw: „Lidstvo až doposud dosahovalo slávy, krásy, pravdy, vědění, ctnosti a trvalé lásky jen prostřednictvím papíru.“ V celé historii lidstva bychom krom vody a ohně těžko hledali něco potřebnějšího a žádanějšího než papír, který začali už před 2000 lety vyrábět Číňané ze směsi konopných vláken, stromového lýka a hedvábných a lněných hadrů. A nevypadá to, že bychom se ho chystali přestat používat, ba právě naopak: ačkoli budoucnost je značně nejistá a digitalizace je na vzestupu, papír zůstane i nadále jakýmsi archivem toho, čím jsme byli, čím jsme a čím budeme. Pro Harper’s Bazaar to potvrzuje i Mark Kurlansky, autor knihy Paper: Paging through history (Papír: Listování historií): „Když jsem začínal psát svou knihu, myslel jsem si, že éra papíru už pomalu končí, ale brzy jsem zjistil, jak jsem se mýlil. Na pracovních schůzkách se pořád ještě používají hlavně tištěné reporty a o úplnou digitalizaci nestojí ani úřady. Papír má totiž jednu nesmírnou výhodu: je stoprocentně odolný proti hackerům.“

Pravdivost jeho slov potvrzují i fakta z nakladatelského prostředí. Vzhledem k vysoké oblibě e-knih se sice už řadu let ozývají hlasy, které prorokují konec tradičního formátu, ale například ve Španělsku došlo v posledních pěti letech naopak k nárůstu počtu tištěných titulů, jejich odbytu, tržeb z nich i knihkupectví. Paradoxní je, že knihy hrají prim i v digitální sféře; loni byl jedním z nejdiskutovanějších trendů v oblasti interiérového designu na TikToku takzvaný BookshelfWealth, jehož podstatou je vystavovat na odiv dobře zásobenou knihovnu plnou pečlivě vybraných titulů. Tón v tomto směru udávají i umělci jako například Dua Lipa, na jejíž online platformě Service 95 najdeme kromě týdenního newsletteru a podcastu i její aktuální četbu, módní návrháři jako Marc Jacobs, který proměnil svůj instagramový účet v galerii svých oblíbených knih pod názvem The reading hour (Čtenářská hodinka), nebo hvězdy formátu Natalie Portman nebo Belly Hadid, které se procházejí po ulici s taškou z knihkupectví The Strand; tu ostatně nosila i Rashida Jones společně s kabelkou Chanel ve filmu Sofie Coppoly V úskalí.

ŘEKNI MI, CO ČTEŠ...

Zmiňované knihkupectví Strand, které se postupem času stalo jednou z nejznámějších ikon New Yorku, založil v roce 1927 za 600 nastřádaných dolarů teprve pětadvacetiletý Ben Bass. V té době to byl jen jeden z mnoha obchodů v proslulé oblasti Book Row poblíž Broadwaye, kde na ploše přibližně šesti bloků fungovalo asi padesát knihkupectví. V současnosti z nich všech zbývá už jen The Strand, jehož současná majitelka Nancy Bass se s námi podělila o své dojetí nad tím, v jakou inspiraci se změnil sen jejího dědečka nejen pro čtenáře, ale i pro celebrity a módní značky (Bottega Veneta, Anna Sui). „Móda má moc přetransformovat i tak nadčasové věci, jako je literatura, v dynamické svědectví, které rezonuje napříč různými generacemi i kulturami. Když vidíme slavné lidi pózovat s naším logem, je to pro nás důkazem, že knihy jsou mnohem víc než jen nositeli příběhů napsaných na papíře: jsou to symboly určitého životního stylu a identity,“ konstatuje.

Za časů pandemie si lidé pečlivě vybírali, které knihy se objeví na pozadí jejich videohovorů, a i dnes věnují velkou pozornost tomu, jakou knihu vystaví na odiv světu nebo ji nechají rádoby ledabyle pohozenou na stole v obývacím pokoji nebo na nočním stolku. Papír je jedním z mála médií, která vypovídají o tom, kým jsme. Hodnota knih, časopisů, novin nebo sešitů, které shromažďujeme a střežíme jako poklady, je mnohem vyšší než hodnota toho, co je napsáno na jejich stránkách. Nejlépe to vysvětluje Quentin Tarantino: „Když mám psát scénář, zajdu si do papírnictví pro osmdesátistránkový nebo stostránkový sešit a k němu si vezmu tři červené a tři černé propisky. Je to pro mě už takový rituál.“ A k tomu dodává: „Poezie se nedá psát na počítači.“ Mezi další filmové tvůrce, kteří nejsou schopni svou tvůrčí genialitu vměstnat do pouhých 105 počítačových kláves, patří například Wes Anderson nebo Pedro Almodóvar. Jejich scénáře se hemží škrtanci, poznámkami a barvami a jsou dokladem přesně téhož obřadného rituálu, o kterém se zmiňuje Tarantino: držet v ruce papír do značné míry znamená věnovat se na chvíli jen sám sobě, udělat si přestávku od neustálého bombardování informacemi a dovolit prstům, aby si odpočinuly od věčného scrollování po webových stránkách.

VÝJIMEČNÉ ÚLOŽIŠTĚ

Simon Garfield, britský autor nesmírně poutavé knížky o typech písma Ten můj font, tvrdí, že v dnešní době „důvěřujeme papíru jako máločemu jinému na světě“. A má naprostou pravdu, o čemž svědčí to, že opravdu důležité dokumenty – rodné listy, milostné dopisy, pojistné smlouvy, svatební oznámení, listy vlastnictví, dopravní pokuty, závěti – se i nadále tisknou fyzicky. „Důvěryhodnost papíru vyplývá mimo jiné i z jeho trvanlivosti,“ konstatuje Nancy Bass. „Fyzická kniha působí dojmem, že přetrvá věčnost, představuje pro nás hmatatelné spojení s minulostí a v našem zrychleném světě plném obrazovek nám poskytuje něco, co je čím dál vzácnější: trvalost a soustředění.“ Papír je navzdory své zdánlivé zranitelnosti spolehlivým prostředkem uchování kultury i smyslového prožitku, protože jeho dotek, vůni a strukturu nemůže nahradit žádné digitální médium. Funguje jako plátno, na které se promítají myšlenky, proudí přes něj tvůrčí energie a ožívají na něm ty nejsilnější texty a obrazy. Papír je zkrátka luxusní zboží. Úvodník prvního tištěného čísla časopisu Harper’s Bazaar, které vyšlo 2. listopadu 1867, měl titulek Náš bazar a definoval poslání tohoto časopisu: „proměnit se v rozsáhlé úložiště všech výjimečných a luxusních věcí na světě“ a stát se poetickým místem přijímajícím díla ilustrátorů, spisovatelů, fotografů a umělců z celého světa, „zkrátka všechno, co potěší srdce a polahodí oku“. Tento záměr se ani po více než sto padesáti letech nezměnil a papír je dodnes – a dnes dokonce mnohem více než kdy jindy – jedinečnou hmatatelnou možností, jak potěšit srdce a polahodit oku. Ať se tedy rotačky točí dál.