Bouřlivé výšiny: Vizuální origie s přebujelým sebevědomím

Tak nějak si může připadat divák, když si zajde do kina na Bouřlivé výšiny. Režisérka a scenáristka Emerald Fennell svou verzi klasického románu Emily Brontë o temné lásce sobecké Catherine a krutého Heathcliffa prezentuje jako „příběh největší lásky všech dob“. Už to je jeden velký „red flag“. Láska dvou hlavních hrdinů je v knižní předloze zničující a nevyhnutelně směřuje k tragédii, je to láska toxická, majetnická, ničící všechny a všechno okolo. Je to příběh, u kterého je od začátku jasné, že nemá šanci na happy end. Ne proto, že by Cathy a Heathcliffovi bránilo tolik okolností, ale proto, že se nakonec zničí sami.

Emerald Fennell, která má na kontě dramata Saltburn a Nadějná mladá žena, se rozhodla hloubku a mnohovrstevnatost původního románu osekat na minimum, protože je podle ní „příliš komplikovaný“, a vydestilovala z něj verzi určenou pro instagramovou generaci. Aby měla alibi, tvrdí, že scénář napsala podle toho, jak si román zapamatovala, když ho četla ve čtrnácti letech. Emerald Fennell je teď čtyřicet, výsledek ovšem skutečně působí jako výplod rozjitřené pubertální mysli.

Útok na pudy

Mohlo to být drama o bublající, nedokonané vášni. Ale tady k sobě Catherine a Heathcliffa žene především explicitní sexuální touha, ňadra se dmou a jazyky kmitají. Všechno a všichni se tu neustále potí nebo krvácí, včetně zdí. Sexuje se pořád, ale sexy to není ani trochu. Chybí tomu právě „to něco“, snad chemie, snad trocha nedořečenosti. Ne, ne, tady se to všechno servíruje polopaticky, aby to pochopili i v zadních lavicích. Místo tajemství pak zůstává jen vulgarita. A mezi sexem občas někdo pronese slavnou pasáž z knihy.

Jde tu především o efekt, vše je dohnáno ad absurdum. Samotné sídlo Větrná hůrka je přetvořeno v černě nalakovaný strašidelný zámek s dramatickými útesy jako z Pána prstenů za humny, sousední Drozdov vypadá jako sídlo bláznivé Marie Antoinetty. Kostýmy působí jako z módního editorialu s hodně rozlítaným moodboardem. Je to v podstatě dvouhodinový videoklip s hudbou Charli XCX, v němž se všechno děje na povrchu. Sofistikovaný román se změnil v červenou knihovnu. Má sice skvělý marketing, ale pořád je to jen „škvár“. Nepomůže ani to, když tvůrcům odpustíte jejich ignoraci předlohy a budete se snažit s nimi hrát jejich hru na svébytné kreativní pojetí příběhu o velké lásce.

Už jsme si zvykli na to, že historická látka prochází v posledních několika letech „bridgertonizací“. Točí se středoškolská vztahová dramata plná přepjatých emocí pro dospělé ženy, akorát místo džínů mají herci korzety a fiží a dělají před sebou pukrle. Pokud se ale smíříme s tím, že se současnému publiku bude líná a ulepená „dojmologie“ servírovat jako jedinečné a originální dílo, „then we are doomed“ – abychom citovali z filmu. Budeme si tedy muset počkat dalších dvacet let na další adaptaci od někoho, kdo bude mít větší ambici než jen mířit na první signální.