Ztracena v překladu

Vysoký Pedro

Nikdy předtím jsem sice na seznamce nebyla, nicméně jsem vyhodnotila, že být na Tinderu v cizí zemi je nesmírně praktické. Pojala jsem to jako rychlokurz portugalské kultury a efektivní způsob, jak za krátkou dobu poznat co nejvíc lidí a objevit co nejvíc nových míst. Fungovalo to skvěle.
I na Tinderu mi všichni přišli krásní a noví. Během týdne jsem měla plný diář tak, že jsem tak tak stíhala pracovat. Kafe v úterý: Pedro. Oběd ve středu: João. Výstava v sobotu: João II. Byly dny, kdy jsem měla i tři rande za den, z čehož dvě z nich byly s někým, kdo se jmenoval buď João, nebo Pedro. Portugalci jsou kreativní v mnoha věcech, ale v pojmenovávání dětí nikoli. „V tomhle městě snad existují jen tři jména a čtyři příjmení. „Tady se ani nikdo nedá vygooglovat,“ psala jsem tenkrát své pocity kamarádce do Čech. Té to naopak přišlo jako obrovská výhoda. 

„Když si necháš na stehno vytetovat nějaké jméno, šance je, že se bude hodit i příští sezonu,“ odepsala. Já to jako příliš velkou výhodu neviděla. Všichni se mi pletli dohromady a kontakty v mém telefonu začínaly vypadat čím dál víc jako šifry: João výstava. João chlupatý prsty. Hugo mansplainer. Vysoký Pedro. Abych byla upřímná, Vysoký Pedro se mi s nikým nepletl. Za první týden intenzivního randění to byl totiž jediný muž, který byl vyšší než já. Sice jen o dva centimetry, ale i to jsem brala jako úspěch. Navíc to byl první muž, který měl na profilu napsáno 182cm a těch 182cm i doopravdy měřil. S ostatními muži to většinou bylo tak, že inzerovali 180cm, ale když jsme se potkali, byli mi sotva k nosu.  
„Buď se tady používá nějaký jiný metrický systém, nebo prostě lžou,“ stěžovala jsem si svému brazilskému kamarádovi z volejbalu. 
„To není lhaní, když říkáš ženě, co chce slyšet,“ vysvětlil mi. 
V tu chvíli mi začalo hodně věcí v životě dávat mnohem větší smysl.

Portugalský humor

Hned během prvního týdne intenzivního portugalského randění jsem pochopila, že budu muset na svém vlastním profilu na seznamce uvést svoji výšku, což mi do té doby nepřišlo důležité. Nikdy mi nevadilo chodit s muži, kteří byli menší než já. Takových nakonec byla v mém životě většina. Když měříte 180cm, nemáte zas tak moc na výběr. Podcenila jsem však jeden drobný kulturní rozdíl. A to ten, že moje výška bude možná vadit Portugalcům. Došlo mi to, když jeden z Hugů, který měřil asi 160cm, z rande utekl hned, když mě zmerčil. (Aspoň si milosrdně namlouvám, že to bylo kvůli výšce.) Další Hugo mi poradil, abych už nikdy, NIKDY, nenosila v Portugalsku podpatky. Ani malé. Do profilu jsem si tedy přidala v angličtině: „I am 180 cm. I know! Sorry.” Čekala jsem, že humorem trochu prolomím tu počáteční konverzační trapnost, ale zpětná vazba okamžitě poukázala na něco mnohem vážnějšího. Portugalci nechápali můj humor. „Za svoji výšku se neomlouvej, za to přece nemůžeš,“ odepsal mi jeden týpek. „Mně tvoje výška nevadí. Jsem liberální člověk a mám rád rozmanitost,“ napsal další.

To mě dost vyděsilo. Jak se orientovat v zemi, kde se neflirtuje sarkasmem a kde se humor nepoužívá jako afrodisiakum?
„Musíš si zvyknout na to, že Portugalci berou věci doslovně. Sarkasmus tu moc nefunguje,“ potvrdil mi můj brazilský volejbalový guru. 
S tím bylo těžké se smířit. A hlavně bylo těžké se to odnaučit. Vždycky když se mě někdo zeptal, odkud jsem, jsem byla zvyklá odepsat: „Jsem z České republiky. Nikdo není dokonalý.“
Na to mi Doslovný João III okamžitě odpověděl: „Česká republika je náhodou krásná země. Byl jsem tam minulý rok a je tam moc hezká architektura...“
„Okamžitě mě zastřel!“ chtěla jsem mu napsat. Ale bála jsem se, že by odepsal, že střílet do lidí je protiprávní.

Kulturní rozdíly

Po pár měsících jsem si povídala o nástrahách randění v Portugalsku s pětatřicetiletou Emily z Británie. Byla v Lisabonu stejně dlouho jako já a stěžovala si, že se k ní chovají portugalští muži jako k cizince jinak, než se chovají k Portugalkám. „Myslí si, že všechny cizinky jsou povolné a že jim rovnou skočí do postele,“ řekla. „K Portugalkám by si to nikdy nedovolili.“
Proto byla šťastná, když na Tinderu konečně potkala Bruna, doktora z jedné privátní nemocnice. Uměl skvěle anglicky, byl galantní a přitažlivý a úplně jiný než muži, na které byla zvyklá z Británie. Chodil hezky oblečený, vyznal se ve víně, vždycky jí otevřel dveře svého mercedesu a jezdil na exotické služební cesty do USA a Emirátů. Po tříměsíčním randění si Emily začala říkat, že to možná konečně bude ten pravý.
Jasně, byly tam i věci, na které si musela zvykat. Bruno zásadně neplánoval a dělal všechno na poslední chvíli. Byl žárlivý. Často do telefonu na někoho křičel. („Takhle my se v Portugalsku normálně bavíme,“ smál se.) Když byl někde s přáteli, s rodinou nebo na služební cestě, nezvedal telefon a neodpovídal na zprávy, někdy i několik dní.

„Kulturní rozdíly,“ vysvětlila si veškeré rozdíly v komunikaci Emily. Nechtěla být onálepkovaná jako hysterka, která dělá problémy z ničeho.
Po osmi měsících, co spolu chodili, měla stále pocit, že ho vlastně nezná. Neznala jeho kamarády ani rodinu. („Na to je ještě brzy,“ vysvětlil jí.) Nerozuměla tomu, v jakém oboru vlastně pracuje. Občas mluvil o infarktových pacientech na JIP, podruhé o dětech s rakovinou. Když se ho snažila vygooglovat, nic konkrétně o něm nenašla. Jméno Bruno Mendez nosí tisíce Portugalců.

O krysách a lidech

Nakonec se ukázalo, že Bruno vůbec nebyl tím, kým skoro rok předstíral být. Emily zjistila, že pracuje jako ajťák ve společnosti Dell. Když se ho při rozchodu ptala, proč si vymýšlel, že je doktor, když má normální, dobrou práci, odpověděl, že chlapi by nebyli nuceni vymýšlet si pohádky, kdyby ženy neletěly jen na doktory a právníky.
„Takže je to moje vina?“ ptala se Emily.
„Chtěl jsem ti jen dát to, co jsi chtěla,“ řekl.
A jak všichni už víme, to přece není lhaní.
Emily trvalo několik měsíců, než se znovu vydala na seznamku. Cítila se jako největší naivka světa, která naletěla takovému šmejdovi. Myslela si, že už nikdy nebude moct nikomu věřit. „Nejhorší je, že ty varovné praporky tam od začátku byly, ale já jsem je dala do stejného balíčku se všemi ostatními kulturní rozdíly, kterými jsem v té době procházela. Chleba byl jiný, kafe bylo jiné, muži byli jiní, všechno bylo jiné,“ řekla. „Přičítala jsem to tomu, že tu jsem nová a že si na to časem zvyknu.“

Od té doby uběhlo pár let a Emily chodí s jiným Portugalcem, se kterým se seznámila v restauraci a který vypadá, že opravdu existuje, a to ve stejné podobě, v jaké se prezentoval na začátku. Nevím, jestli její příběh bude mít šťastný konec. Nevím ani, jestli šťastně skončí ten můj, ale s jistotou vím jediné: její zkušenost byla obrovská lekce nejen pro ni, ale i pro mě a pro ostatní, kdo se někdy přestěhovali do jiné země a začali tam randit, a zní: Nikdy v cizí zemi netolerujte chování, které byste netolerovali doma.

Jeden můj americký kamarád vždycky říká, že – ať už jsi kdekoli na světě – je užitečné řídit se starým dobrým pravidlem o krysách. „Jestli to vypadá jako krysa, smrdí to jako krysa a chová se to jako krysa, je to velmi pravděpodobně krysa.“
Naštěstí to stejné platí i o delfínech a štěňatech.