Pracovitost je dlouhodobě považována za jednu z nejcennějších vlastností zaměstnance. Ochota udělat něco navíc bývá spojována s úspěchem, ambicemi i spolehlivostí. Jenže mezi zdravým pracovním nasazením a workoholismem existuje zásadní rozdíl. Podle psychologů totiž lidé závislí na práci nepracují více proto, že chtějí, ale proto, že mají pocit, že musí. A právě tato vnitřní nutkavost může mít překvapivě negativní dopad nejen na jejich vlastní pohodu, ale i na celý pracovní kolektiv.
Výzkum psychologa Guida Alessandriho a jeho kolegů upozorňuje, že workoholici bývají vnímáni jako mimořádně výkonní zaměstnanci. Ve skutečnosti ale výzkumy častěji ukazují, že jde spíše o lidi, kteří pracují dlouho a intenzivně, než o ty, kteří pracují efektivně.
Workoholismus odborníci definují jako formu závislosti na práci, při níž člověka žene vpřed především vnitřní tlak. Takoví lidé často pracují nad rámec očekávání, mají problém odpočívat a jejich myšlenky se neustále vracejí k pracovním povinnostem. Dlouhodobě se tak zvyšuje riziko chyb, vyčerpání i syndromu vyhoření.
Ve studii, která sledovala skupinu policistů po dobu tří měsíců, se ukázalo, že workoholici vykazovali nižší míru takzvaného prosociálního organizačního chování. Jinými slovy – méně často nabízeli pomoc kolegům, zastupovali je během nepřítomnosti nebo přispívali k dobré atmosféře na pracovišti.
Důvod je poměrně jednoduchý. Lidé závislí na práci mají tendenci vnímat své pracovní úkoly jako nekonečný seznam priorit. Veškerou energii proto investují do vlastních povinností a na podporu ostatních jim nezbývá čas ani mentální kapacita. Přestože odvádějí velké množství práce, tým jako celek z jejich přístupu nemusí profitovat.
Moderní pracovní prostředí stojí na sdílení zkušeností, komunikaci a vzájemné podpoře. Zaměstnanec, který nikdy nepožádá o pomoc, ale zároveň ji ani nenabízí, může být pro tým překvapivě problematický. Výzkumníci upozorňují, že workoholici často přehlížejí benefity spolupráce – například lepší rozdělení práce, emocionální podporu nebo silnější pocit sounáležitosti. Ve snaze zvládnout všechno sami se tak mohou postupně izolovat od svého okolí.
Odpověď není jednoznačná. Záleží především na charakteru práce. Pokud pozice vyžaduje vysokou míru samostatnosti, odbornosti a individuální odpovědnosti, může být člověk s vysokým pracovním nasazením velkým přínosem.
Naopak role založené na úzké spolupráci, sdílení informací nebo společném rozhodování vyžadují jiné kompetence. V nich bývá stejně důležitá schopnost komunikovat, pomoci kolegům a budovat zdravé pracovní vztahy jako samotný výkon.
Pracovitost sama o sobě není problém. Rozhodující je motivace, která za ní stojí. Pokud člověk pracuje proto, že ho práce naplňuje a zároveň dokáže odpočívat, udržuje zdravé vztahy a spolupracuje s ostatními, může být jeho nasazení velkou výhodou.
Ve chvíli, kdy se ale práce stane posedlostí a vytlačí prostor pro kolegy, rodinu i vlastní regeneraci, přestává být známkou úspěchu. Jak ukazuje současná psychologie práce, skutečně výkonné týmy totiž nestojí jen na individuálních výkonech, ale především na lidech, kteří dokážou uspět společně.
Lifehacky slavných, dobré a zdravé jídlo a (kultovní) filmy jsou její hlavní obsesí, o kterou se ráda podělí s čtenářkami Harper’s Bazaar.
Po čem ženy touží aneb 7 vlastností, které hledáme u mužů
Musíte odpovídat šéfovi i po práci? Ochota a dostupnost nejsou totéž
Týdenní horoskop 04.09.2023-10.09.2023