Why Would You: Taky už ze všeho kvetete?

Odříkaného chleba největší krajíc, říká se. Pokud jde o zahradu, ať je to prosím pěkně klidně celý bochník.

Prarodiče jednu mají. Je obrovská. Jako dítěti mi připadala stejně nekončící jako práce na ní. Furt. Něco. Když se nesázely brambory, sekala se tráva, a když se nesekala tráva, zastřihávaly se keře, a když se nezastřihávaly keře, sbírala se shnilá jablka, a když se nesbírala shnilá jablka, natíral se plot, nebo si babička vzpomněla, že musíme vykopat bambus. Kopali jste někdy bambus? Prodat celý pozemek a vlastníma rukama si postavit dům se zahradou jinde by proti tomu byla procházka růžovým sadem. Ten prarodiče jako jediný neměli, zato pěstovali všechno ostatní. Mohli jste se pokochat pivoňkami nebo třeba levandulí, byla-li jejich sezona, ale jen krátce – cestou ke kompostu nebo za vší zeleninou s ovocem, co v našich zeměpisných šířkách rostou. Táta prý pomáhat na zahradě nenáviděl. „Tak mi řekni, Jirko, co s ní mám asi tak dělat,“ opáčil mu kdysi frustrovaný dědeček. Táta měl jasno: „Zabetonovat.“

Dlouhé roky jsem s tátou názor sdílel a jediné zahradní nástroje, které jsem uznával, bylo lehátko s opalovacím krémem. A pak, pak se možná jako já jednoho dne vzbudíte, Instagram vám připomene, že jste ve věku Lorelai Gilmore, a vám dojde, že je všechno jinak. Že jste tak blízko tomu mít vlastní zahradu, že kdybyste tomu byli už jenom o kousíček blíž, tak ji prostě máte. Rozhlédnete se a zjistíte, že se váš byt pomalu mění v botanickou. Až se budete chtít navonět, budete se rozhodovat mezi fialovou bazalkou od Hermès a růží od Diptyque, protože jiné vůně poslední dobou prakticky nenosíte. To nevadí, že jste si ještě relativně nedávno mysleli, že substrát je rostlina. Vaše srdce zcela evidentně hoří touhou po zahradě. A soudě podle nejnovějších kolekcí a street stylu na týdnech módy nejste sami.