Probudím se a všude je šedivo. Nejen za okny, ale i v mém nitru. Další den, kdy mám pocit, že se nic nedaří. I ta peřina, ze které se snažím ráno vymanit, je nějaká ztěžklá, voda na čaj se vaří příliš dlouho, zprávy na internetu jsou ještě temnější než předevčírem, a vůbec... Sedím u klávesnice, ale mám pocit, že skládám vagony uhlí. Dítě je drzé a mně se chce brečet, muž je příkrý a mně se chce brečet. Blue monday, podle propočtů nejdepresivnější den roku, který připadá na třetí pondělí v lednu, už je dávno za námi, ale já mám pocit, že mám blue monday i v úterý a v únoru. Když se pak ještě namotám do čtení komentářů na Facebooku u zpravodajského profilu, není složité propadnout beznaději. Naštěstí jsem si při jednom takovém marném scrollování příspěvky na další sociální síti všimla fotografie psychologa Radka Ptáčka. Zachytil se chvilku po přednášce, kdy plnému sálu přednášel na téma životní spokojenosti, a jak být optimisty.
O tom, jak připravit mysl na cokoli, přednáší lidem v Trenčíně i v Bostonu a píše na toto Ptéma i novou knihu. „Způsob myšlení je klíčový v tom, jakým způsobem na nás dopadá stres. Stresu v našich životech neunikneme, ale měli bychom se učit, jakým způsobem na něj nahlížet. Naše vnitřní nastavení mysli je částečně geneticky dané, a pokud byli vaši rodiče optimisté, nejspíš i po vás složité a těžké okolnosti stékají jako po teflonu. Je to obrovská výhoda do života, která tvoří odolnost proti stresu až z padesáti procent. Pozitivní mindset je jako nakloněná rovina. Neznamená to, že existují šťastlivci, kterým se nedějí těžké věci, ale jejich povaha jim pomáhá k pozitivními vidění světa navzdory okolnostem. Když přijde něco těžkého, optimisté si řeknou, že to dobře dopadne, mají tak nastavené své vnitřní přesvědčení. Ale někdo má plošinu nakloněnou opačně k pesimismu a celý život bojuje s tím, že i když se mu dějí hezké věci, sklouzává k negativnímu vidění světa. A i v příjemných chvílích si říká, že je to jen náhoda, že si to nezaslouží nebo že to stejně nakonec dopadne špatně. Ale vším, co si říkáme, programujeme naši mysl. To bychom neměli podceňovat. Náš mozek si na základě toho, jak přemýšlíme a jak se chováme, vytváří hypotézu o fungování světa. Nastavení mysli tak rozhoduje o všem i o tom, jestli jsme zdraví, nemocní, jestli se vyléčíme, nebo nevyléčíme. Pesimismus je toxický, skutečně nás rozežírá. Výzkumy jasně ukazují, že osoby, které jsou optimisticky naladěné, se dožívají vyššího věku a méně trpí závažnými onemocněními. Když opakovaně myslíme negativně, tak posilujeme okruhy v mozku, které si myslí, že svět je náročné a těžké, složité místo.

Je důležité zaměřit svou pozornost tím správným směrem,“ říká profesor lékařské psychologie Radek Ptáček. Vzpomíná v této souvislosti také slavnou studii z roku 2007 z Harvardské univerzity, které se zúčastnilo 88 hotelových pokojských z newyorských hotelů. Polovině z nich řekli, že jejich náplň práce plně zastupuje fitness trénink a zlepšují si tak fyzickou kondici, druhé polovině neřekli nic. Všechny pokojské pracovaly stejně jako předtím. Ty, které se dozvěděly, že jejich práce je sportovní výkon, po měsíci zhubly, zlepšil se jim tlak a celkově se cítily fit. Jen myšlení pracovalo v jejich prospěch. Rozhodla jsem se tedy, že chci být také jako ta pokojská, která věří, že jí práce s kýblem a mopem zlepšuje kondičku.
MENTÁLNÍ SKLAPOVAČKY
K tréninku pozitivního myšlení lze přistupovat jako k tréninku jakéhokoli svalu. V tomto ohle- du i u mysli stejně jako u muskulatury panuje jistá nespravedlnost. Někomu stačí párkrát zakašlat, a vyskočí mu na břiše pekáč buchet, někdo jiný se může mordovat sklapovačkami dennodenně a bude trvat měsíce, než faldy zmizí. Pro povahy, které mají sklony ke skepsi, je pak trénink z učebnic pozitivní psychologie složitý, ale možný a doporučeníhodný. „Bohužel ty složité negativní mindsety mají charakter bažiny. Čím víc negativně smýšlíte, tím víc vás to stahuje dolů. Naopak optimistické myšlení je náročnější udržet, musíte ho neustále cvičit. Ve chvílích, kdy vás popadne nějaký těžší psychický stav nebo jste ve stresu, tak si zkuste říct: Je to dobrý, dobře to dopadne! Snažte se vidět ty hezké věci, přesto, že si budete připadat divně. Je to stejné, jako když přijdete poprvé do posilovny. Taky to zpočátku dře. A změní se to, jen když vytrváte. Stres nás často strhává k tomu, že buď hledíme do budoucnosti, třeba na to, až budeme koneč- ně na dovolené, nebo se naopak obracíme k minulosti, k tomu, že něco bylo. Ovšem klíčem ke spokojenosti je žít v přítomném okamžiku. Mohu mít sice dost problémů, ale aktuálně je mi příjemně tady a teď. I schopnost vnímání přítomnosti lze potrénovat, například vědomým dýcháním,“ míní psycholog Ptáček.
SLUNÍČKO A MODRÉ SVĚTLO
Aby se kdokoli mohl dostat do klubu nenapravitelných optimistů, jde vhodné osvojit si pár biohackerských triků. Prvním zásadním pomocníkem je světlo. Nejlépe to přirozené, denní, kterému se podle odborníků máme vystavit maximálně do hodiny po probuzení. Pokud je jasno a svítí slunce, stačí čtvrthodina, pokud je pošmourno, je lepší venku setrvat aspoň třicet minut. Nejlepší je jít se hned po ránu projít a exponovat se přirozenému dennímu světlu. Krátká svižná procházka venku by se tak měla stát novým zvykem hned po čištění zubů. Zabírá i na pacienty se středně těžkou depresí a podle odborníků funguje lépe než antidepresiva.

Na naši schopnost vidět sklenici poloplnou nebo
poloprázdnou má vliv i únava, proto je vhodné
zaměřit se na kvalitu spánku. I v tomto ohledu
sehrává důležitou roli světlo. „Jakmile začne slunce
zapadat, vypněte všechny zdroje modrého světla
či zvažte používání žlutých či červených brýlí.
Modré světlo displejů působí dramaticky na hormony. Melatonin, který navozuje hluboký spánek,
se vlivem modrého světla vylučuje až tři hodiny
po vypnutí – a tak sice možná spíte, ale nekvalitně.
Ze stejného důvodu je dobré dát si poslední kávu
ve dvě odpoledne, kofein v těle zůstává mnoho
hodin,“ radí Radek Ptáček. Jde o soubor nená-
ročných technik, které mohou pomoci tělu i mysli
k větší spokojenosti. S ní pak může nastat i malý
osobní zázrak: začnete svět vidět v lepším světle.
Tahle cvičení fungují jako živná půda k tomu,
abyste sami v sobě dokázali zvýšit pocit důvěry, že
se věci dějí správně i k vaší spokojenosti. Protože
klikař podle všeho může být každý.
Stačí žít více v přítomnosti, neutápět se v minulosti a neupínat se na budoucnost, věřit pozitivní-
mu sebenaplňujícímu proroctví a pěstovat v sobě
odolnost. Neznamená to totiž, že se optimistům,
štístkům či klikařům vyhýbají špatné události. Jen
nad nimi umějí přemýšlet jako nad novou trajek-
torií života.
PTÁCI V TRNÍ
O pár dní později spěchám spolu s dcerou domů s vidinou, že musím uvařit oběd, k tomu vyřídit minimálně tři pracovní hovory. Je zase ten šedivý den, šedivá nálada. Dupu si po chodníku a v hlavě mi běží všechno, co mě čeká a co musím udělat. Nesmím se zdržovat. Vleču za sebou dítě, které přímou úměrou k tomu, jak zrychluji krok a do toho freneticky opakuji „spěcháme“, zpomaluje. Tu si jeho pozornost přitáhne dlažební kostka na krajnici, tu větev, která vypadá jako had, pak keř. Už už ze mě skoro vylétne další povel, který by nás měl co nejrychleji dostat na adresu trvalého bydliště, když se rezignovaně zastavím. A zaposlouchám se do zvuků, které se z toho keře linou. Slyším asi tak tucet zpívajících ptačích hlasů. Byl to krásný moment, který mi neunikl jen díky tomu, že jsem se zastavila – a na moment vzdala svůj osobní maraton, který střídá sprint a překážková dráha. Došlo mi, že i ten nejvypjatější den může být opentlený chvílemi, které jsou dojemné, nád- herné a oblažující. Stačí jim věnovat pozornost.