Velká síla malých skutků

O MLADÝCH LIDECH SE DNES ŘÍKÁ, ŽE „NIC NEVYDRŽÍ“...

Někdo o nich říká, že jsou to „sněhové vločky“, ale já s tím úplně nesouhlasím. Byla jsem na výborné přednášce docenta Koláře. On říkal, že jen nebyli vychovávaní k tomu, aby něco vydrželi, aby snesli bolest, překonali překážky. Nás rodiče vyhnali na zahradu a nechodili za námi a úzkostlivě nesledovali, co děláme. Zuby nám vrtali bez anestezie a nikdo se s námi moc nemazal. Proto si myslím, že nová generace je v něčem asi křehčí, ale zase odvážnější, co se kritického myšlení, cestování a nových technologií týče.

JAK SE JAKO RODIČ DÍVÁTE NA VLIV SOCIÁLNÍCH SÍTÍ A NA TO, JAKÝ MAJÍ VLIV NA DĚTSKOU PSYCHIKU?

Vidím hlavně to neustálé srovnávání se a potřebu někam patřit. Pamatuji si, že když jsme žili v Monaku, byla tam taková vlna sebevražd mladých lidí. Byly to při- tom děti ze zajištěných a úplných rodin. Tenkrát tam měl přednášku Matthieu Ricard, o kterém se říká, že je to „nejšťastnější člověk na světě“. Je to Francouz, studoval molekulární genetiku, během svých cest objevil buddhismus, stal se z něj mnich a patří k okruhu blízkých spolupracovníků dalajlámy. Snaží se o vědeckou definici štěstí, zajímá se o vylučování dopaminu a serotoninu. A on na té přednášce říkal, jak důležité jsou „malé dobré skutky“, ale ne žádné virtuální lajky, ale činy v reálném světě – to, že vás někdo pochválí, usměje se na vás, pohladí. Nejdřív uděláte takový skutek jeden za den, pak pět, pak deset...
Dá se tak natrénovat pozitivní myšlení. Ty neuronové cestičky se tímto způsobem dají vytvořit. Je potřeba to mladé lidi naučit, protože se na ně sype spousta negativních informací – vidí, co se děje ve světě, pak se o tom spolu v negativních emocích baví a už to přiživujete – a co živíte, to roste. Pak stačí málo, v pubertě se k tomu přidají hormonální výkyvy a najednou se situace, která se nám dospělým může zdát řešitelná, pro ně stane neřešitelnou. Je důležité se z negativního myšlení vymanit. Mám štěstí, že moje děti dělají sport, který je přivádí na jiné myšlenky.

POZNAMENALA VÁS PRÁCE V NADACI NĚJAK VE VZTAHU K VAŠIM DĚTEM?

Víte, během té práce se potkáte s lidmi, kteří si prošli hroznými situacemi. Ale stejně si to nedokážete doopravdy představit, jaké to je, být nechtěná, týraná, vyrůstat bez mámy... Moje děti mají neomezené možnosti, mohou se věnovat čemukoli bez ohledu na to, jestli to bude dobře placené, nebo ne, ale ty děti, s nimiž v nadaci pracujeme, takovou možnost nemají, je to mnohem drsnější život. Některé děti to motivuje k tomu, aby ve společnosti obstály, chtějí si vybudovat stabilní zázemí pro sebe i svoje děti, ale spousta příběhů končí bohužel špatně. Děti opustí dětský domov, nemají kam jít, začnou brát drogy, skončí na ulici... Ale nadace jim může dát aspoň šanci, kterou by jinak nedostaly. Nejde jen o peníze, ale i o to, že tam pro ně je někdo, na koho se můžou kdykoli obrátit a kdo v ně věří.

Celý rozhovor najdete v novém, červnovém čísle Harper’s Bazaar.