Sorry, honey

Je mi líto, že si myslíš, že jsem špatný. Omlouvám se, že nejsem dokonalý! Fajn, omlouvám se, spokojená? Mrzí mě, že tě to tak zranilo. Víš, že bych ti nikdy neublížil. Slyšíte omluvu, ale sémantický význam slov jen klouže po povrchu. Omluva by měla přinést úlevu, ale když je falešná, nefunguje. Slyšíte ji, ale cítíte na sobě, že žádný úlevný efekt nepřináší, jako by křivdu ve vás ještě posílila. Dost často na falešné omluvy reaguje tělo tím, že stále zůstává v tenzi a ve vnitřním napětí. Způsobují to omluvy, které v sobě nesou stopy manipulace. Ten druhý vám říká, že ho mrzí, jak se cítíte, tedy mrzí ho vaše pocity, nikoli jeho slova a činy, jež vaše pocity způsobily. Ale je vám hloupé se do rozboru této kvaziomluvy pouštět. Proto si pojďme jednou provždy říci, že „Je mi líto, že se tak cítíš“, není omluva. „Mrzí mě, že moje činy nebo slova způsobily, že se tak cítíš,“ omluva je.
Ti, kteří ve svých omluvách zdůrazňují, že sorry, ale nejsou dokonalí, že jsou taky jen člověk, se soustředí především na sejmutí zodpovědnosti z vlastních ramen, na to, abyste je pochopili, a některé z těch vypečených rádoby omluv v sobě nesou výčitku za vaše nerealistická očekávání. V důsledku jste tedy problémem vy!

Gaslighting jako forma partnerského násilí

HLAVNĚ AŤ JE KLID

Někdo při konfliktech udělá všechno pro to, aby ukončil nepříjemnou konverzaci, která ho staví do nepříznivé pozice. Pak omluva může být vychytralým způsobem, jak roztržku utnout. Jejím účelem je pouze zastavit konverzaci, ve které upozorňují na jejich chyby.
V ranku falešných omluv jsou také ty, které padají s očekáváním, že i vy se omluvíte. Ano, chyba se stala, možná jsou schopni uznat chybu, ale jen v případě, že tu svou uznáte i vy.
Ať už je ze svých úst vypustí vaším směrem muž, děti, kamarádka, kolega, vězte, že falešné omluvy jsou jednou z důmyslných, protože nenápadných manipulativních technik. Často je používají narcisté, včetně těch nepřiznaných. Ti se ve skutečnosti necítí špatně kvůli něčemu, co udělali. Jen vědí, že se musí omluvit, protože omluva je způsob, jak udržet vztah pod kontrolou.

ZÁKLADNÍ DOVEDNOST

Ne vždy jsou falešné omluvy doménou pouze toxických osobností. Někdy se od pusy práší nám všem. Třeba proto, že nám v upřímné omluvě brání stud, pýcha, nebo si nechceme dovolit zranitelnost, a raději konflikt místo omluvy necháváme vyhnít s bláhovou myšlenkou, že čas to dá nějak do pořádku. Ale ne tak docela, bohužel. Čas to sice zahojí, ale drobné jizvičky po ranách a chybějících omluvách se na sebe vrství a mohou po delší době způsobit, že se mezi dvěma lidmi promění jemné předivo emocí v nepropustnou tuhou zjizvenou tkáň, přes kterou přestane proudit zájem. Pak se stane, že jeden druhému přestane mít chuť zavolat, jít s ním na kafe, mít s ním sex, trávit s ním život.
Omluva je elementární hojivou mastí a zároveň lepidlem v dlouhodobých vztazích. Je to možná mnohem zásadnější dovednost než znalost kámasútry. Často bývá omluva jediným krokem k usmíření, a často nám i přesto nejde vyslovit. Někdy blokuje omluvu to, že náš boj s vlastním egem je zkrátka těžší. Omluva je totiž přijetí odpovědnosti, uznání toho, že jsme se zachovali jako horší lidé, než jací jsme ve svých očích. A bereme tím na vědomí, že k tomu máme svědka, kterému se omlouváme. Autentické omluvy nemají mít primárně za cíl získat od druhé osoby nějakou reakci nebo chování, ale mají jí umožnit, aby věděla, že chápete, jaký dopad jste na ni měli, a že si může rozhodnout, jestli omluvu přijme, nebo ji v sobě nechá pracovat.

Psycholožka Nicole LePera, která se zaměřuje na holistickou psychologii a můžete ji sledovat na Instagramu jako @holisticpsychologist, přidává k tématu omluv i svůj osobní zážitek. Přišel se jí omluvit někdo, kdo ji velmi zranil a ublížil jí. Šířil o ní nepravdy, nesprávně ji interpretoval a veřejně odsoudil její práci. Spousta lidí pak psycholožce psala rozhořčené zprávy, odcházela od ní, „mazala si ji“. Bylo to tak nepříjemné a intenzivní, že LePera přemýšlela, zdali vůbec může pokračovat ve své práci. A dotyčný pak přišel a omluvil se. „Měla jsem pocit, že chápe, jaký dopad jeho slova měla. Řekl mi, že převzal plnou odpovědnost, neobhajoval se a dal si záležet na tom, aby bylo jasné, že nečeká, že na jeho omluvu budu reagovat nebo ji přijmu. Tohle vyžaduje hluboké zamyšlení, práci se svým stínem a pokoru. Autentická omluva může být pro obě strany velmi léčivá. Když se člověk přizná ke svému chování a nebrání se, můžeme ho vnímat jako člověka a můžeme se vžít do jeho situace. A můžeme tak začít chápat, že chování je málokdy osobní, spíš většinou odráží něco hlubšího, co se děje ve vnitřním světě druhého. Autentická omluva může osvobodit od našeho vlastního utrpení a od zášti,“ říká Nicole LePera.

Umění se hádat: vyřaďte 6 forem této dysfunkční komunikace

RADĚJI ZVĚDAVOST NEŽ OBRANA

Podle psycholožky LePery je vhodné si před omluvou představovat, jak váš čin, událost či slova ovlivní toho, komu se omlouváte. Vžijte se do jeho situace a představte si, jak byste se cítili vy. Vizualizace vaší omluvě dá jiný důraz. Omluva by měla obsahovat popis toho, čeho litujete. Nemluvte o tom, co udělal protějšek, abyste dokázali, proč jste se tak zachovali. A nechte druhého, aby se vyjádřil, co cítí a co si myslí. Nebývá to příjemné, i náš nervový systém se začne bránit, když z druhé strany uslyšíte o dopadech svého chování. Nejlepší reakcí je to prodýchat. A být zvědaví, než abyste se bránili. Po omluvě nemusí přijít okamžitá zpětná vazba. Umožnit druhému zpracovat emoce, dát mu čas a prostor, je stejně podstatné jako umět se omluvit. V první chvíli ani omluvu nemusí přijmout. Úspěšnou omluvu tvoří uznání viny, upřímná lítost a věrohodný závazek k nápravě. I tak je ale omluva obtížná. A navíc je jen předehrou, protože po ní následuje odpuštění. A to je zase jiný příběh