Je půlnoc. Oči se zavírají, zítřejší budík je neúprosný, ale stejně ještě neodložíte telefon. Pět minut se promění v hodinu a vy se přistihnete, že sledujete videa, čtete články nebo si bezcílně prohlížíte e-shopy. Ráno přijde únava, výčitky a slib, že příště už to neuděláte. Jenže další večer se scénář opakuje.
Psychologové tento jev označují jako revenge bedtime procrastination – doslova „pomstychtivé odkládání spánku“. Přestože název zní dramaticky, nejde o oficiální diagnózu, ale o pojem, který v posledních letech získal popularitu díky psychologům i sociálním sítím. Popisuje situaci, kdy vědomě oddalujeme odchod do postele, protože si chceme vzít zpět čas, který jsme během dne sami pro sebe neměli.
Moderní život je plný povinností. Práce, děti, domácnost, cvičení, schůzky, neustálé notifikace. Mnoho lidí tráví celý den tím, že reaguje na potřeby ostatních. Večer se proto stává jediným okamžikem, kdy nikdo nic nechce.
Právě tehdy vzniká potřeba „ještě chvíli žít“. Nemá to nic společného s tím, že bychom snad nebyli unavení – jen zkrátka nechceme, aby den skončil. Psychologové tento mechanismus spojují s pocitem nízké kontroly nad vlastním časem. Čím více je náš den řízen povinnostmi, tím větší bývá tendence prodlužovat večer na úkor spánku.
Na první pohled může revenge bedtime procrastination připomínat obyčejné odkládání. Rozdíl je ale zásadní. Neodkládáme úkol, který nechceme udělat. Naopak odkládáme něco, co naše tělo skutečně potřebuje. Spánek se stává cenou za několik desítek minut svobody.
Proto také často nejde o produktivní činnost. Místo čtení knihy nebo meditace většina lidí automaticky sáhne po telefonu. Sociální sítě, seriály nebo online nakupování totiž poskytují rychlou dávku dopaminu – a přesně tu unavený mozek po náročném dni hledá.
Večerní únava oslabuje naši schopnost dělat racionální rozhodnutí. Sebekontrola je po celém dni jednoduše nižší než ráno. Digitální platformy jsou navíc navrženy tak, aby udržely naši pozornost co nejdéle. Nekonečný feed, automatické přehrávání videí nebo personalizovaný obsah vytvářejí prostředí, ve kterém je velmi snadné ztratit pojem o čase.
Mozek přitom získává okamžitou odměnu, zatímco důsledky nedostatku spánku přijdou až následující den. A lidský mozek má obecně tendenci upřednostňovat okamžité potěšení před budoucím benefitem.
Revenge bedtime procrastination se může objevit u kohokoli, ale častěji se týká lidí, kteří mají přes den minimum času pro sebe.
Patří sem například:
Společným jmenovatelem není nedostatek vůle, ale pocit, že celý den patřil někomu jinému.
Jedna pozdní noc nic neznamená. Pokud se ale odkládání spánku stane každodenním zvykem, může se začít podepisovat na fyzickém i psychickém zdraví. Chronický nedostatek spánku bývá spojován s horší koncentrací, nižší výkonností, podrážděností, větším stresem i vyšším rizikem úzkostí. Ovlivňuje také hormonální rovnováhu, chuť k jídlu a schopnost organismu regenerovat. Paradoxní je, že čím unavenější jsme, tím častěji večer znovu sklouzneme ke stejnému chování.
Řešením obvykle není přísnější disciplína ani zákaz telefonu po desáté večer. Mnohem účinnější je zamyslet se nad tím, proč máme potřebu si večer čas „krást“.
Pomoci může zařadit během dne krátké chvíle, které patří jen vám – třeba desetiminutovou procházku bez telefonu, klidnou ranní kávu nebo oběd mimo pracovní e-maily. Pokud mozek dostává pravidelně prostor k odpočinku a nicnedělání, večerní potřeba dohánět vlastní život bývá výrazně menší. Večer pak stojí za to vytvořit si rituál, který nebude založený na nekonečném scrollování. Kniha, hudba, jemné světlo nebo obyčejný rozhovor s partnerem dávají mozku jasný signál, že den končí.
Revenge bedtime procrastination vypovídá o něčem větším než jen o špatných spánkových návycích. Je připomínkou toho, jak snadno se v každodenním tempu vzdáme vlastního času.
Večer si pak bereme zpět to, co jsme během dne postrádali – jen za cenu, kterou zaplatíme hned následující ráno. Možná tedy není nejdůležitější otázkou, proč nechceme jít spát. Zaměřme se na to, proč máme pocit, že jediný čas, který skutečně patří nám, začíná až ve chvíli, kdy celý svět usne.
Lifehacky slavných, dobré a zdravé jídlo a (kultovní) filmy jsou její hlavní obsesí, o kterou se ráda podělí s čtenářkami Harper’s Bazaar.
Mozek funguje nejlépe po 40, potvrzují vědci
5 jazyků lásky: kterým mluví vaše srdce?
Jak se zbavit závislosti na cukru ve čtyřech krocích