Reparát z lásky

Byla to snídaně, kde se vedle vajec Benedikt a omelet servírovala ještě vztahová inventura. Sešly se tři randící a vztah hledající ženy a dvě zadané a kontrola stavu ukázala například to, že Martinin dlouholetý přítel se stále nemůže nazývat plnohodnotným partnerem. Je to s ním čím dál tím stejné, jak říká. Zase zapomněl na její narozeniny, celé tři týdny se neozval, protože „on je prostě takový“. Ale i když Martinu nebetyčně štve, má pocit, že ho miluje a nikoho jiného nechce. A taky doufá, že už to konečně přetlačí – a začnou spolu normálně žít. Jana právě zažila první rande a zatím to vypadá dobře, líbí se jí jeho nonšalantnost a tajemnost. Daniela naopak už prošla druhým románkem po rozvodu. Byl divoký, vášnivý a intenzivní. Ale po pár týdnech se něco změnilo. Jistě, nebylo možné, aby každý den posílal sto zpráv jako v začátcích, ale cítila, že je něco jinak. Je to další chlap, který ji chce, ale vlastně nechce. Ve vztahu s nepředvídatelnou osobností je zvyklá každou větu, každý skutek podrobovat hloubkové analýze. Většina myšlenek se pak točí jen kolem toho, jak moc se o ni jejich partner zajímá a co k nim cítí. Přiblíží se, je to hezké, a pak se odmlčí, zmizí, aby se zase objevil. A je to dost podobný příběh jako ten minulý, kdy dotyčného muže dostávala z hlavy řadu měsíců. Je smutná, protože má pocit, že za to může ona. Stejné hádky, stejné čekání na zprávy, stejný pocit, že musí pořád něco vysvětlovat, obhajovat, doufat.
Když se v novém vztahu objevují stejné pocity jako v předchozích, není to osud, ale nevědomý vzorec. A ten se nezmění, dokud ho nedokážeme uvidět a nezačneme s ním vědomě pracovat.

Vztah s narcisem: Láska, která svazuje

PROGRAM, JAK MAJÍ VYPADAT VZTAHY

První škola lásky ale nevede k prvnímu chlapci, se kterým jsme si daly pusu, je nutné podniknout za ní výpravu ještě dál – k rodičům a našemu vztahu k nim v dětství. Do našich současných vztahů pronikají i ty minulé. Proto dnešní vztahy mohou odrážet i naše kojenecké, dětské nebo dospívající zkušenosti. Pokud jsme jako malé zažívaly pocity, že je nutné si lásku zasloužit, byla podmíněná, musely jsme se snažit, aby nás měli rádi, tak si často podobný pocit neseme i do dospělosti. Někdy fungujeme na manuál, kdy jsme od dětství odmítané. Zranění z odmítnutí nemusí být ve smyslu kritik nebo výtek, ale stačí nevšímavost od emočně nezaujatého rodiče nebo pohlceného prací. Proto máme tendenci si vybírat partnery, kteří v nás vyvolávají stejné napětí a stejný hlad. „Je to, jako kdybyste hledaly způsob, jak konečně přepsat starý příběh. Jenže to nefunguje, protože ten příběh je uložený ve vás a lze ho změnit jen poznáním,“ říká psychoterapeut Pavel Špatenka. Navíc čím je vztah intimnější, tím víc může odrážet naše rodinné vztahy, a to může nést spoustu starých vzorců.

CHCETE TOHO, KTERÝ VÁS NEVIDÍ

Tendenci vybírat si opakovaně muže, kteří jsou komplikovaní či emocionálně nedostupní, dělá podvědomé přesvědčení, že pravá láska je ta, za kterou se musí bojovat. „Komplikovaný partner spustí touhu dokázat, že jste dost dobré, že tentokrát to prolomíte. Zní to romanticky, ale je to jen opakování stejné hry: chcete, aby vás viděl a chtěl ten, který vás nevidí a nechce. Snaha dokázat si hodnotu tímto způsobem má kořeny v raném zranění,“ vysvětluje Špatenka. Mnohé z nás si v dětství zvykly na cyklus blízkosti a odmítání, a proto pak hledáme dospělé vztahy, které v sobě nesou podobný vzorec. Jestliže nám rodiče věnovali pozornost, když jsme se chovaly špatně, často jsme se tak chovaly záměrně, abychom pozornost získaly.

První krok je přiznat si, že to děláme. Že máme potřebu vztah udržet i za cenu vlastního vyčerpání. Pak je důležité se ptát: Kdo vlastně jsem, když se chovám takto? Proč se cítím hodnotná jen tehdy, když někoho opečovávám nebo opravuji? Často tím unikáme před vlastním zraněním, je totiž snazší zachraňovat druhého, než se postavit tváří v tvář vlastní bolesti.

To, jaké partnery si vybíráme a co jsme ochotné tolerovat, nejvíc vypovídá o tom, jak se samy k sobě vztahujeme. Pokud zůstáváme ve vztazích, kde jsme přehlížené, kritizované nebo zraňované, je to známka, že naše zranění, a tedy s tím související narušená hodnota a sebeúcta jsou stále aktivní a hranice slabé. V hloubi duše pořád věříme, že si nezasloužíme víc.

NEHLEDAT, KDO ZAPLNÍ PRÁZDNOTU

Klíčem je zastavit se a učit se být samy se sebou – vydržet chvíle samoty, poznat vlastní potřeby, posílit sebeúctu. „Když se cítíte celistvé samy, nepotřebujete dokazovat svou hodnotu tím, že si vás někdo složitý nakonec vybere. Teprve pak se díváte na muže jinýma očima – nehledáte, kdo zaplní vaši prázdnotu či vyléčí vaši bolest, ale kdo se s vámi dokáže skutečně potkat a sdílet život,“ říká Špatenka.
Zdravý vztah nemůže vyplňovat prázdná místa ani nedokáže zacelit rány. Funguje bez emoční horské dráhy, naopak si v něm zúčastnění vzájemně dopřávají svobodu, kde se jeden ani druhý nesnaží toho druhého opravit nebo uzdravit, kdy není třeba se chovat nějakým způsobem nebo kde je nutné něco skrývat. A právě o takové lásce si ty ženy u brunche vlastně povídaly, i když to možná ještě nevěděly.