Promiňte, mám rakovinu: Vzpomínka na Kristinu Kim

Po cestě do nemocnice se krvácení zhorší, což poznám nejen podle bolesti, ale i podle toho, jak strašně špatně se cítím. Vážnost situace mi potvrdí posádka sanitky, která mi změří tlak, podívá se po sobě a beze slova zapne majáčky. V nemocnici se o mě nestará jeden, ale rovnou sedm doktorů a jsou tak ve spěchu, že mi dají krevní transfuzi, aniž si ověřili moji krevní skupinu. Teprve později pochopím, v jakém spěchu tehdy lékaři byli: krevních transfuzí dostanu během následujících měsíců ještě deset a vždycky, i když skupinu AB– už mám zapsanou a opakovaně stvrzenou v papírech, musím pokaždé hodiny čekat na ověřovací testy.

Osm týdnů po oslavě narozenin, během krásného zářijového dne, jdu konečně na návštěvu gynekoložky, odkud mě znovu odváží sanitka přímo do nemocnice. Čeká mě dlouhé a nepříjemné vyšetření a pak schůzka s lékaři. Ti mají vážné tváře, sdělují mi, že našli velký nádor na mém děložním čípku a v některých lymfatických uzlinách, což znamená, že mám rakovinu třetího stadia.

První minuty necítím vůbec nic. Pak ale onkoložka mimoděk podotkne: „Taky jsem něco zahlédla na plicích, pokud se ukáže, že to je nádor, diagnóza by se změnila na čtvrté stadium, což je terminální. Detailní výsledky budou až po víkendu, “ dodá a s doporučením, ať především relaxuju a snažím se být klidná, mě propustí domů.

Jedeme domů v tichu, držíme se za ruce. Dívám se na podzimní Ottawu, míhající se za oknem, a přemýšlím, jak tohle řeknu svému desetiletému synovi. Venku končí krásný den a já závidím každému člověku, kterého potkáme. Všichni vypadají šťastně a zdravě. Jak to, že já mám rakovinu, a oni ne. Jak to, že já musím přemýšlet nad smrtí a umíráním, a oni si prostě užívají slunečný den.

Domů přijíždíme až za tmy, ale mám pocit, že vysvětlení Matějovi je důležité a nelze jej odkládat. „Poslouchej, Maty, víš, jak jsem teď byla dlouho v nemocnici, tak dnes jsme zjistili, že mám rakovinu.“ Pozoruju, jak se z dětské tváře proti mně vytrácí úsměv a stahují se koutky. Má ve třídě kamaráda, kterému letos zemřela maminka na rakovinu. „Neboj se, já neumřu, slibuju! “ To už brečíme oba.

Víkend se táhne neskutečně pomalu a procházím jím ponořená do zvláštního vakua. Bojím se výsledků testu, ale zároveň cítím uvnitř sebe klid a ticho. Když ovšem v pondělí přistane v počítači e-mail s výsledky skenu, nedokážu ho otevřít a se zatajeným dechem čekám, až ho přečte manžel. Když na mě volá, že plíce jsou čisté, padám k zemi s pláčem z obrovské úlevy. První výhra je za mnou. Následující dny jako by se kanadské zdravotnictví snažilo odčinit svoji předchozí lhostejnost a ukazuje mi svou aktivní a starostlivou tvář. Dny trávím v nemocnici, kde se přemisťuju z jednoho přístroje na druhý, zatímco v laboratoři zkoumají můj nádor, moje krevní testy, testy dalších tělesných orgánů atd. Na konci toho všeho se dozvídám, že moje léčba se bude skládat z šesti chemoterapií, dvaceti pěti běžných a tří interních radiací.

Během jedné z mnoha schůzek se svou onkoložkou se dozvídám, že jakmile se mě dotknou první radioaktivní paprsky, budu neplodná. Matěj je jen můj syn, i když ho můj muž vychovává se mnou. Už dlouho jsme plánovali další dítě, ale teď se dozvídáme, že to se nám už nepovede. Doktorka říká, že jediná možnost je nechat si zmrazit vajíčka, ale že celý proces trvá šest až osm týdnů, a její obličej prozrazuje, že v naší situaci si nemůžeme dovolit čekat ani týden, natož šestkrát déle. A tak během toho všechno oplakáváme dítě, které už nepřijde. Je to zvláštní, ani nevím, jestli jsem další dítě chtěla, ale ve chvíli, kdy se dozvím, že rozhodnutí už není na mně, je to překvapivě silný moment.

Ale opravdu jen moment, mám před sebou posledních pět dnů, než začnu léčbu. A trávím je hledáním naděje. Na Instagramu hledám ženy, které mají podobný typ rakoviny a žijí mnohem déle než jen pár měsíců nebo let. Na Amazonu hledám knihy o vyléčení rakoviny a na Googlu alternativní léčbu, kterou bych přidala k tomu, co pro mě naplánovala moje onkoložka. Vím, že rozhodně nepůjdu jen cestou, kterou mi předepisují lékaři, kterým trvalo osm týdnů si přes litry ztracené krve všimnout, že mám obří nádor na děložním čípku. Nakonec jsem se rozhodla zkombinovat západní a východní medicínu. Věřím v sílu radiace a chemoterapie a imunoterapie, ale zároveň pracuji s lékařem čínské medicíny a týmem alternativních lékařů a specialistů. Můj onkolog by pravděpodobně nesouhlasil, ale je to můj život a moje rozhodnutí.

Mezitím moji blízcí naskakují do rychlovlaku, který se vratce kymácí po kolejích směrem kdoví. Sestra si rezervuje nejbližší letenku do Kanady, s tátou si voláme dvakrát denně a můj muž dlouhé hodiny hledá na webu nejnovější studie a léčbu. Kupuje odšťavňovač, zdravé oleje a zázračné Fénixovy slzy z marihuany, které jsou u nás legální.

No a já, já se topím v emocích. Samozřejmě jsem jako každý dospělý člověk „věděla“, že jednoho dne umřu, ale měla jsem pocit, že se mě to zatím vůbec netýká. A najednou poslouchám lékaře, jak mi klidným, vážným hlasem vysvětlují, že mám šedesátiprocentní šanci, že se rakovina vrátí, a jen čtyřicetiprocentní šanci, že přežiju dalších pět let. Vůbec to nemohu pochopit, jak můžu umřít? Co to vlastně znamená, kam půjdu, co se mnou bude a co se stane s těmi, kteří mě přežijou?

Pouštím se do čtení bible, pak ji zase odkládám, jeden den se zaobírám židovstvím, pak buddhismem, ale nikde v tom těkání nenacházím uspokojivé odpovědi. Tak aspoň po večerech v hlavě diskutuju s bohem a snažím se ho uplácet: „Uzdrav mě a budu v tebe věřit víc. “ Uvědomuji si, že rakovina, stejně jako otázky ohledně smrti, prostě vedou k nejistotě, se kterou se musím smířit. Poprvé v životě jsem konfrontována s problémem, který nemůžu změnit, ignorovat nebo vyřešit hned.

A pak začíná pět týdnů léčby a každodenní dojíždění do nemocnice na ozařování je náš nový normál. Je to pokaždé stejné, chvíle čekání v čekárně na rozviklané červené židli, kde si krátím čas koukáním na televizi, která vysílá jen reklamy. Příjemní zaměstnanci mě pak s úsměvem doprovodí do ozařovací místnosti. Lehnu si na záda a kolem mě se začne s jemným bzučením otáčet velký kulatý přístroj. Říkám mu kaštan a pokaždé ho pohladím a poprosím, aby mi pomohl vyhrát. Zavírám oči a představuji si, jak radioaktivní paprsky bez milosti dopadají na nádor a po kouskách ho ničí, až z něj nezbývá vůbec nic. Pak následuje tichá cesta domů a druhý den totéž. S každou další rundou radiace a chemoterapie je mi hůř a hůř. Mám nateklý obličej od steroidů, vypadám jako křeček a těžce to nesu. Připadám si ošklivá, nefunkční, zbytečná. „Proč se mnou vlastně jsi, vždyť vypadám jako Voldemort, “ ptám se muže. Směje se a říká, že hezčího Voldemorta by na světě nenašel.

PRIORITY

Léčba se přehoupla do druhé poloviny. Dny trávím buď v nemocnici, nebo doma na gauči. Venku končí výjimečně dlouhý a krásný kanadský podzim, za oknem se mění barva nebe z pastelově modré na zimní šeď. Přijde mi, že je všechno nefér, zeleninové džusy mi nechutnají, potají užírám cukr, občas se utrhuju na sestru, která se o mě trpělivě stará od rána do večera.

Ale přes veškerou bolest, strach a nechuť nacházím v rakovině i radost a dar. Když si vybavím poslední dekádu svého života, zdá se mi, že jsem se buď otáčela zpět do minulosti a hledala v ní momenty, do kterých jsem se chtěla vrátit, nebo se dívala do budoucna s obavami, co tam na mě čeká: ztratím práci, přijdu o klienty, budu muset propouštět, něco se stane Matějovi... Z rakovinové čekárny najednou jasně vidím, jak se můj život omotal sebelítostí a strachem. Velkou část dne jsem trávila vysíláním čiré nenávisti ke svému tělu. Během let jsem přibrala a neschopnost shodit nadbytečná kila jsem si přeložila do každodenní osobní mantry, jak jsem ošklivá a tlustá. Rakovina, ano je to klišé, mi pomohla stanovit si priority. Ukázala mi, že strach ničemu nepomůže, že stres nic nevyřeší a že esence života je prachobyčejné bytí. A moje tělo, které jsem tak nenáviděla, mě nese touhle bolestivou cestou, padá a hned vstává a vůbec si nestěžuje. Koho zajímá, jestli je tlusté, nebo hubené? Pořád si nedovedu představit smrt, ale chápu, že může přijít kdykoli. Už to není vzdálená myšlenka, že jednou možná. A to je ten dar.

Pět týdnů léčby skončilo a já se na konci listopadu obrátila tváří zpátky k životu s naprostou jistotou, že rakovina je pryč a už se nikdy nevrátí. Plánovaný sken mě v tom jen utvrdil: obří nádor zmizel. Moje tvář pomalu ztratila rysy hlodavce a já se začala cítit opět jako člověk. A pak přišel prosinec a v něm spolu se sněhem dorazila i největší fyzická bolest, kterou jsem kdy v životě cítila. Vánoce trávím v posteli, neschopná se hnout. Čtyři dny se jen kroutím a brečím, volám doktorům a říkám jim, že se něco děje. A zase znovu poslouchám, jak je všechno v pořádku. Někteří si myslí, že mám zácpu, další, že mám žaludeční vřed, ale všichni se shodují, že to není nic vážného. Poslední prosincový den ale přijde taková bolest, že končím na pohotovosti. Doktoři se obávají, že mám zánět na plicích, a tak objednávají CT sken. Trpělivě s mužem čekáme v přeplněné čekárně, až nás v jednu ráno volá do ordinace sympatický lékař. Posadí nás do křesla a pak jde rovnou k věci: „Je mi moc líto, že nesu špatné zprávy, “ říká. „V žebru máte nádor, který vám láme kost. Máte rakovinu kostí čtvrtého stupně.“