Proč nás fascinují příběhy skutečných vražd, zmizení a dalších zločinů? A může nám pravidelná dávka true crime paradoxně pomáhat zvládat vlastní strach? Právě na tyto otázky se zaměřila studie z roku 2025 autorů Perchtold-Stefan, Rominger a Fink.
Výzkumníci sledovali 199 dospělých z Německa, kteří si po dobu dvou týdnů vedli denní záznamy o tom, jaký true crime obsah konzumovali, jak dlouho mu věnovali čas a jak násilný byl. Současně zaznamenávali svou aktuální náladu a míru pozitivních i negativních emocí, včetně úzkosti, strachu, podráždění nebo vzteku. Výhodou tohoto typu výzkumu je, že účastníci své prožitky zaznamenávali průběžně, nikoli zpětně. Výsledky tak méně závisí na nepřesnosti lidské paměti.
Když úzkost vede k true crime
Jedním z nejzajímavějších zjištění bylo, že míra úzkosti v jednom dni předpovídala množství true crime, které člověk konzumoval následující den. Lidé, kteří se cítili úzkostněji, měli tendenci následující den vyhledávat násilnější true crime obsah. Na první pohled to může působit paradoxně. Proč by člověk, který už má strach, dobrovolně sledoval další děsivé příběhy?
Jedním z možných vysvětlení je potřeba připravit se na neznámé. True crime nabízí bezpečnou simulaci situací, které bychom v reálném životě pochopitelně zažít nechtěli. Z pohodlí domova si tak můžeme představovat nejhorší možné scénáře a zároveň přemýšlet, jak bychom se v nich zachovali.
Je to trochu jako požární cvičení pro mozek. Nebezpečí je fiktivně přítomné, ale zároveň máme situaci pod kontrolou. Můžeme příběh kdykoli vypnout, vrátit se k němu nebo o něm přemýšlet bez toho, abychom skutečně byli v ohrožení. Právě pocit připravenosti a kompetence přitom může pomáhat zmírnit bezmoc, která úzkost často doprovází.
Čím děsivější příběh, tím lepší nálada?
Ještě překvapivější je další výsledek studie. Vyšší míra násilí v true crime obsahu souvisela s pozitivnější náladou následující den. Neznamená to samozřejmě, že sledování brutálních zločinů automaticky zlepšuje náladu nebo že bychom měli začít vyhledávat co nejtemnější dokumentární série. Výsledek je potřeba interpretovat v kontextu celé studie.
Jedním z možných vysvětlení je právě regulace emocí. Pro člověka, který prožívá úzkost, může být konfrontace s kontrolovaným a známým typem strachu způsobem, jak se vyrovnat s vlastními obavami. Když sledujeme, jak se někdo jiný dostal do nebezpečné situace a jak ji lze analyzovat, získáváme pocit, že světu kolem sebe o něco lépe rozumíme. A právě pocit kontroly může být pro zvládání úzkosti důležitý.
True crime úzkost podle studie nezvyšuje
Výzkum zároveň nepodpořil předpoklad, že by konzumace true crime automaticky vedla k vyšší úzkosti, vzteku nebo celkovému množství negativních emocí následující den. To je důležitá nuance v debatě o vlivu násilného mediálního obsahu. Studie se týkala dospělých účastníků s průměrným věkem 23,33 roku, takže výsledky nelze automaticky vztáhnout na děti a dospívající. Jejich psychologický vývoj i citlivost vůči vnějším vlivům se od dospělých liší.
Jinými slovy: z výsledků nelze vyvodit, že true crime je pro každého bezpečný nebo dokonce prospěšný. Naznačují ale, že vztah mezi děsivým obsahem a naším psychickým stavem může být mnohem složitější, než předpokládáme.
Proč si pouštíme vraždy před spaním?
Zajímavý byl také vztah mezi večerním sledováním true crime a úzkostí následující den. Účastníci, kteří si před spaním podobný obsah dopřávali, měli další den tendenci vykazovat nižší míru úzkosti. V psychologii se pro podobný mechanismus používá pojem anticipační emoční regulace. Zjednodušeně řečeno může jít o situaci, kdy člověk používá známý emoční podnět jako určitý uklidňující rituál.
Zní to zvláštně? Ve skutečnosti podobný princip známe už z dětských pohádek. Před spaním dětem vyprávíme příběhy o vlcích, čarodějnicích, ztracených dětech, zlých macechách nebo nebezpečných lesích. Přestože jsou tyto příběhy plné ohrožení, mohou působit uklidňujícím dojmem právě proto, že mají jasný začátek, průběh a konec. True crime může u některých dospělých fungovat podobně. Děsivý příběh má svůj rámec, který můžeme sledovat z bezpečné vzdálenosti.
Je true crime novou formou expozice?
Výzkum samozřejmě netvrdí, že sledování dokumentů o skutečných zločinech představuje terapii. Může ale připomínat jeden z principů, na kterých funguje expoziční terapie. Ta se využívá například při práci s některými fóbiemi a úzkostmi. Člověk je postupně a kontrolovaně vystavován tomu, čeho se bojí, aby si na daný podnět vytvořil větší toleranci a zjistil, že jeho úzkost lze zvládnout.
True crime samozřejmě není terapeutický nástroj a jeho sledování nelze považovat za náhradu odborné pomoci. Pro některé lidi však může představovat jakousi neformální mentální simulaci nebezpečí: sledují situace, kterých se obávají, analyzují je a představují si, co by v podobné chvíli udělali. A možná právě v tom spočívá část odpovědi na otázku, proč nás true crime tolik přitahuje. Nejde vždy jen o fascinaci násilím. Pro některé diváky může být důležitější pocit porozumění, připravenosti a kontroly. Paradoxně tak někdy hledáme strach na obrazovce právě proto, abychom se s vlastním strachem cítili o něco bezpečněji.
Lifehacky slavných, dobré a zdravé jídlo a (kultovní) filmy jsou její hlavní obsesí, o kterou se ráda podělí s čtenářkami Harper’s Bazaar.
Monday blues: Proč jsou pondělky vyčerpávající a jak zlomit začátek týdne ve svůj prospěch?
Týdenní horoskop 09.01.2023-15.01.2023
Sex s ex: Just (don't) do it!
