O TEORII PÍSMENE U

Fenomén je to většinou spojovaný s muži kolem padesátky. V duchu posledního hurá některým prostě hrábne a myslí si, že nová přítelkyně, členství v posilovně a sporťák jsou řešení. Jen zřídka je to pravda, ale o tom psát nechci. Nemám to správné vzdělání, ani nádobíčko, abych se mohla objektivně vyjádřit, proč se muži někdy uchylují k opravdu drastickým krokům. Můžu ale popsat své pocity a nálady v tomto ne vždy skvělém období. Krize středního věku se totiž netýká jen mužů, ale i nás žen. Jak to vím? Protože ji právě zažívám na vlastní kůži! Připadá mi přitom, jako by tohle téma bylo stále stejně tabu jako třeba menopauza. Nemám pocit, že by se o něm hojně psalo a mluvilo, a přesto když tak poslouchám své kamarádky, vím, že nejsem jediná, kdo má střídavě chuť ode všeho utéct, nebo když mám lepší den, zamknout se ve sklepě na deset zámků a už nikdy nevylézt. Nejlépe ve sklepě dobře zásobeném alkoholem, čokoládou a kompoty všeho druhu. Když už mám trpět, tak ať to aspoň tolik nebolí.

Letní povídky: Máma

Nejsem ještě úplně empty nester, tedy rodič, jehož děti vylétly z hnízda. Mám ještě jedno mládě, které zatím nevylétlo, a pečuji o něj. Ještě pár let potrvá, než budu opravdu volná. I když volná... To asi nebudu nikdy. Rodičovství není zaměstnání na dobu určitou a znáte to, malé děti malé starosti, velké děti velké starosti. Přesto podvědomě cítím jakousi změnu. Je mi třiapadesát. I s největším optimismem a urputnou snahou žít podle vzoru jedinců z modrých zón vnímám, že je víc než pravděpodobné, že počet let, které mám za sebou, je víc než těch, které mi zbývá žít. Když si to člověk uvědomí, bylo by hodně zvláštní, kdyby to v něm neprobudilo touhu prožít odteď každý den naplno. Carpe diem, že? Ono se to ale snáz řekne, než udělá. Kde začít, kterým směrem se vydat? Jak a kudy plout po rozbouřeném moři nálad a pocitů, obdobím plným neklidu a vnitřních turbulencí, aniž bych obrátila všechno vzhůru nohama?

Podle odborníků začíná krize středního věku stejně jako každá jiná – nějakým podnětem. Může to být něco velkého a zásadního, jako třeba rozvod nebo ztráta blízké osoby. Anebo to může být něco zdánlivě banálního. Léta letoucí jsme jako rodina usedali každý večer k jídelníu stolu zatímco dnes jsem vděčná, když se mi podaří odchytit aspoň někoho z domácího týmu na něco na stojáka. Na jedné straně jsem ráda, že jsou děti pěkně vychované k samostatnosti a nic nepotřebují, ale co s nově nabytým volným časem večer co večer? Nejsem připravená uklidit se někam stranou a v tichosti začít s pletením a háčkováním. Chci být viděna. Potřebována. Žádána.
Existuje opravdu jen jediné řešení, tedy vše radikálně změnit? Udělat za vším jednu velkou tlustou čáru, vytrhnout všechno i s kořeny a začít jinde a možná s někým jiným? Celkem ty muže chápu, začátky umějí být tak vzrušující! Po nás potopa ovšem není přístup, s kterým bych se pohodlně a s klidným srdcem dokázala ztotožnit. Ano, bude zapotřebí postavit se tomu čelem, ale místo stylu hlava nehlava dávám přednost kombinaci sebereflexe, důkladného rozboru niterných pocitů, upřímného dialogu sama se sebou i s okolím a nejspíš i dávky sebepovzbuzování hraničící s hysterií roztleskávaček.

Narazila jsem na zajímavou teorii – teorii písmene U. Podstata tkví v tom, že do dvaceti let je pocit životního štěstí na vrcholu. Poté se jeho hodnota začíná pomalu snižovat a kolem sedmačtyřiceti nastává kritický nejnižší bod. Ale prý není třeba zoufat, protože kolem padesátky se křivka zase začne stáčet nahoru. A kdo to prý vydrží do sedmdesátky, pak dosahuje stejné výše, jako měl ve dvaceti. Jen k tomu profesor, který s teorií přišel, dodává, že tomu tak je u „mnohých“. Tak si držme palce, abychom byly mezi „mnohými“.