Pokud prý chce člověk psát a být v tom dobrý,
měl by psát o tom, co zná. Takže teď se pouštím
na hodně tenký led, protože o AI nevím vlastně
skoro nic. Nebudu se tedy tvářit jako odbornice, na rozdíl od mé otravné příbuzné, která má
po absolvování několika kurzů kódování pocit, že
o tomto tématu ví víc než Bill Gates a Steve Jobs
dohromady. Mé omezené chápání umělé inteligence vyplývá z mého poměrně omezeného využívání
jejího potenciálu. V naší domácnosti nežije Alexa
ani nikdo jiný z jejího virtuálního příbuzenstva.
U těchto vymožeností se až příliš poddávám konspiračním teoriím. Nemám chytré hodinky ani
robotický vysavač. Za čas, který by mi trvalo ho
naprogramovat, bych měla už desetkrát vyluxováno. A stokrát líp.
Internet ano. I chytrý telefon samozřejmě mám,
zase tak analogová nejsem. Ale se Siri bůhvíjaké
kamarádky nejsme. Vztah s touto virtuální asistentkou bych definovala podle svého momentálního
rozpoložení buď jako komický, nebo frustrující.
Někdy i obojí najednou. Komunikujeme spolu
v angličtině a požádat ji, aby zavolala někomu
z mých česky uložených kontaktů, bývá docela
oříšek. A když ji popáté požádám, aby mi přehrála
Flowers od Miley Cyrus, a ona popáté tvrdohlavě
trvá na tom, že mi pustí Flowers Radio, tak to už
bych snad i vraždila.
Nikdy jsem nebyla fanoušek žánru sci-fi. Knihy
vůbec, filmy jen velmi sporadicky. Nejspíš proto,
že ve většině z nich nevypadá ta naše budoucnost
příliš lákavě. Blade Runner, Mad Max... Je to
svět, ve kterém byste chtěli žít? Napadá mě ještě
Gattaca, ale ta mě bavila stejně jen díky jejím protagonistům a jejich nepopiratelné vzájemné přitaž-
livosti mimo filmové plátno. Jsem maximálně hrdá
na to, že slovo ROBOT je českého původu, ale tím
moje náklonnost začíná i končí.
Nicméně právě jsem dokoukala na Netflixu
Black Mirror a zjišťuji, že mě ten vzdálený svět
začíná docela bavit. Čím to? Zčásti to bude asi
tím, že ten virtuální svět už není až taková pohádka, tím pádem je snazší se s ním ztotožnit. Náš
každodenní život se stává čím dál tím závislejším
na moderních technologiích a svět se nám mění
před očima. To, co bylo ještě před pár desítkami let
nereálné, je dnes běžné. Že pokrok nelze zastavit,
je samozřejmě dobře, protože jinak bychom stále
křesali kameny. Do tohoto vlaku jsme jako lidstvo
nastoupili už při vynálezu kola. Tentýž pokrok má
ale svou temnou stránku, kterou bychom měli pečlivě sledovat. Poslední výzkumy například uvádějí,
že globální teplota je o 1,5 stupně vyšší než před
průmyslovou érou. To už ta pohádka začíná vypadat spíš jako horor.
Máme před sebou čas otázek. Nechat AI napsat během chvilky román nebo vytvořit obraz, nad
jehož krásou bude rozum stát, je možná zajímavé, ale také je dobré vyslechnout tisíce členů
SAG/AFTRA, což je sdružení herců a scenáristů
v USA. Jedním z důvodů jejich současných protestů je obava, že by AI měla generovat scénáře
i herecké akty, ovšem jako kompilace jejich vlastní
práce, kterou do ní nahrají lidé.

Nezapomínejme, že tvůrcem AI je člověk, a má tedy jeho DNA. A stejně jako my rodiče předáváme geny svým dětem, ty dobré i ty zlé, činí tak lidé vůči AI. Umělá inteligence bude tak dobrá, jak dobré je lidstvo. A to se zatím tedy moc nevyznamenalo. Ničíme, co se dá, nárokujeme si, co nám nepatří, zabíjíme se pro kus země i ve jménu Božím. S takovými geny bychom neměli šetřit opatrností. Proto je dobré se i v případě AI věnovat našemu vlastnímu lidskému morálnímu kompasu. Když na sobě zapracujeme jako lidé, když budeme mít otevřenou mysl a respekt namísto nenávisti, prostě když si vylepšíme svoji morální DNA na maximum, pak můžeme směle vykročit vstříc nepoznaným zítřkům. Bez obav ze vzpoury strojů.