Opatrně vpřed

Pokud prý chce člověk psát a být v tom dobrý, měl by psát o tom, co zná. Takže teď se pouštím na hodně tenký led, protože o AI nevím vlastně skoro nic. Nebudu se tedy tvářit jako odbornice, na rozdíl od mé otravné příbuzné, která má po absolvování několika kurzů kódování pocit, že o tomto tématu ví víc než Bill Gates a Steve Jobs dohromady. Mé omezené chápání umělé inteligence vyplývá z mého poměrně omezeného využívání jejího potenciálu. V naší domácnosti nežije Alexa ani nikdo jiný z jejího virtuálního příbuzenstva. U těchto vymožeností se až příliš poddávám konspiračním teoriím. Nemám chytré hodinky ani robotický vysavač. Za čas, který by mi trvalo ho naprogramovat, bych měla už desetkrát vyluxováno. A stokrát líp.
Internet ano. I chytrý telefon samozřejmě mám, zase tak analogová nejsem. Ale se Siri bůhvíjaké kamarádky nejsme. Vztah s touto virtuální asistentkou bych definovala podle svého momentálního rozpoložení buď jako komický, nebo frustrující. Někdy i obojí najednou. Komunikujeme spolu v angličtině a požádat ji, aby zavolala někomu z mých česky uložených kontaktů, bývá docela oříšek. A když ji popáté požádám, aby mi přehrála Flowers od Miley Cyrus, a ona popáté tvrdohlavě trvá na tom, že mi pustí Flowers Radio, tak to už bych snad i vraždila.

Virální fashion momenty roku 2023

Nikdy jsem nebyla fanoušek žánru sci-fi. Knihy vůbec, filmy jen velmi sporadicky. Nejspíš proto, že ve většině z nich nevypadá ta naše budoucnost příliš lákavě. Blade Runner, Mad Max... Je to svět, ve kterém byste chtěli žít? Napadá mě ještě Gattaca, ale ta mě bavila stejně jen díky jejím protagonistům a jejich nepopiratelné vzájemné přitaž- livosti mimo filmové plátno. Jsem maximálně hrdá na to, že slovo ROBOT je českého původu, ale tím moje náklonnost začíná i končí.
Nicméně právě jsem dokoukala na Netflixu Black Mirror a zjišťuji, že mě ten vzdálený svět začíná docela bavit. Čím to? Zčásti to bude asi tím, že ten virtuální svět už není až taková pohádka, tím pádem je snazší se s ním ztotožnit. Náš každodenní život se stává čím dál tím závislejším na moderních technologiích a svět se nám mění před očima. To, co bylo ještě před pár desítkami let nereálné, je dnes běžné. Že pokrok nelze zastavit, je samozřejmě dobře, protože jinak bychom stále křesali kameny. Do tohoto vlaku jsme jako lidstvo nastoupili už při vynálezu kola. Tentýž pokrok má ale svou temnou stránku, kterou bychom měli pečlivě sledovat. Poslední výzkumy například uvádějí, že globální teplota je o 1,5 stupně vyšší než před průmyslovou érou. To už ta pohádka začíná vypadat spíš jako horor.
Máme před sebou čas otázek. Nechat AI napsat během chvilky román nebo vytvořit obraz, nad jehož krásou bude rozum stát, je možná zajímavé, ale také je dobré vyslechnout tisíce členů SAG/AFTRA, což je sdružení herců a scenáristů v USA. Jedním z důvodů jejich současných protestů je obava, že by AI měla generovat scénáře i herecké akty, ovšem jako kompilace jejich vlastní práce, kterou do ní nahrají lidé.

Nezapomínejme, že tvůrcem AI je člověk, a má tedy jeho DNA. A stejně jako my rodiče předáváme geny svým dětem, ty dobré i ty zlé, činí tak lidé vůči AI. Umělá inteligence bude tak dobrá, jak dobré je lidstvo. A to se zatím tedy moc nevyznamenalo. Ničíme, co se dá, nárokujeme si, co nám nepatří, zabíjíme se pro kus země i ve jménu Božím. S takovými geny bychom neměli šetřit opatrností. Proto je dobré se i v případě AI věnovat našemu vlastnímu lidskému morálnímu kompasu. Když na sobě zapracujeme jako lidé, když budeme mít otevřenou mysl a respekt namísto nenávisti, prostě když si vylepšíme svoji morální DNA na maximum, pak můžeme směle vykročit vstříc nepoznaným zítřkům. Bez obav ze vzpoury strojů.