O magii, ženskosti a síle empatie s Terezou Nvotovou, Natálií Germáni a Evou Mores

Ve filmu Světlonoc se řeší otázka magie. Lidé v ni věřili již od pradávna a časem ji buď nahradili za víru, nebo politickou ideologii. Jakožto lidé potřebujeme věřit v něco, co je větší než my, v čem se zároveň může ukrývat i smysl života. V co věříte vy?

Tereza Nvotová: Když jsem v přírodě nebo vidím fotografie vesmíru, které vědci pořizují teleskopem, tak si uvědomuji, že už život sám o sobě je magie. Už jen to, že se na této planetě vytvořily inteligentní bytosti schopné sebereflexe a kritického myšlení, je pro mě absolutní zázrak. Život je proto největší magií sám o sobě. 

Natália Germáni: Věřím v sílu člověka a jeho mysli. Lidé jsou schopni úžasných věcí a pozoruhodných činů, o čemž jsem se přesvědčila na vlastní oči. 

Eva Mores: Celý život jsem například věřila, že dříve či později se nám vždy odhalí smysl všeho, co se v životě děje. Dnes vím, že v životě se dějí věci, jejichž smysl není odhalen. Ne proto, že by neexistoval. Možná jen proto, že by se ztratil v okamžiku, kdy bychom se k němu dostali. Jsou věci, jejichž význam nás možná natolik přesahuje, že jediný způsob, jak je obsáhnout v celé jejich šíři, je pokořit se před nimi, i když nám zůstávají skryty. Takže se rozhodně považuji za věřící. Věřím v nějaký matematický a metafyzický princip, podle kterého vesmír funguje. Ve své hluboké a pevné konstrukci spočívající v soustavě konstantních rovnic odráží celý vesmír i v nejmenším zrnku prachu. Jakýsi zákon, který předurčuje a zakládá mé bytí. Říkám mu Bůh a věřím mu. A samozřejmě z této víry v Boha odvozuji mnoho přesvědčení, kterými se řídím. Například se domnívám, že nemám právo ani prostředky jakkoli hodnotit nebo soudit druhého člověka. Moje víra mi v žádném případě nedává právo hrát si na Boha a diktovat ostatním, co je správné a co ne.

Film Světlonoc ilustruje odvrácenou stranu lidskosti pramenící ze strachů, vnitřních démonů nebo nevole najít společný jazyk s druhou stranou. I v době, kdy jsme díky sociálním sítím propojení více než kdy dříve, se však prostý dialog stává uměním, které není vlastní všem. Jak se tomuto umění vést dialog můžeme naučit? 

Tereza Nvotová: Musíme si naslouchat. Opravdu slyšet to, co nám ten druhý říká. Vidím, jak velká role se dnes klade na sebeprezentaci a až narcistickou potřebu mluvit o sobě a svých názorech, a zároveň jak je to vše povrchní a rychlé. Nemáme čas se nad něčím opravdu zamyslet a jeden druhého si vyslechnout. V tom je podle mě i moc filmů, kde si lidé mohou prožít příběh někoho jiného, ocitnout se v cizí kůži a pochopit, čím si daná osoba prochází. Dialog je základem společnosti, která se však velmi rychle může rozpadnout, a to hlavně v tak politicky, ekonomicky a společensky nestabilní době. Od revoluce jsme v podstatě žili v jistotách a zvykli jsme si na to, že nám teče voda z kohoutku, máme doma teplo a vše funguje, jak má. Tohle ale není „normální“ stav, tohle je to zázrak, a my si toho nevážíme. Lusknutím prstu se však tato situace může změnit. Celá naše společnost stojí na nějaké dohodě, a ta když padne, tak jednoduše přijdeme o všechno. Právě proto je potřeba si naslouchat a nacházet společnou cestu. 

Natália Germáni: Člověk, který má opravdu vůli naslouchat druhému a vést dialog, se nejprve musí poprat s vlastními předsudky a problémy – musí otevřít svou mysl vůbec pro možnost jiného názoru. Právě filmy jako Světlonoc by mohly pomoci lidem nastavit zrcadlo a konfrontovat sám sebe. To je první a nejdůležitější krok. Až když otevřeme svou mysl, může přijít na řadu dialog. 

Eva Mores: Myslím, že relevance argumentů hraje ve funkčním dialogu důležitou roli. Mnoho lidí, zejména ze starších generací, používá u některých citlivých témat (například genderových stereotypů) argumenty typu „za mých časů to tak nebylo“. Což podle mého názoru není relevantní argument, protože spoléhat se na minulost znamená jít zpět místo dopředu, a to je nelogické, i kdybychom to nazvali tradičními hodnotami, jen aby to dávalo smysl. Zároveň bychom se my mladí neměli zlobit na starší, že se bojí neznámého. Formoval je režim, který je potlačováním kritického myšlení naučil, že co je nové, toho je třeba se bát. Tak jim jen láskyplně vysvětleme, že režim je přivedl ke strachu, protože se sám bál jejich rozumu, a tak se snažil zdiskreditovat jeho potenciál. Nejen pro funkční dialog, ale pro jakýkoli pokrok v tomto světě je nesmírně důležitá naše pokora, protože bez ní nebudou mít mladí důvod vážit si myšlenek starých a staří nebudou mít odvahu přijmout myšlenky mladých.

V čem podle vás spočívá síla ženskosti? 

Tereza Nvotová: Myslím si, že jak naše síla, tak i slabost pramení z empatie. Ne, že by ji muži neměli, to určitě ano, ale schopnost žen napojit se jedna na druhou, prožít své radosti a bolesti společně a následně o tom otevřeně mluvit – v tom je síla. 

Natália Germáni: Nyní budu hodnotit ženskost z pohledu matky, protože moje dcera zamíchala a zcela změnila celý můj psychologický model. Síla ženy a matky podle mě spočívá v tom, co zvládne – domácnost, péči o děti, rodinu a manžela a také vlastní práci, pokud ji chce mít. A kromě toho musí mít stále čas na sebe a na své myšlenky.

Eva Mores: Tady je podle mě jak individuální, tak univerzální odpověď. V první řadě každou ženu dělá ženou něco jiného – onen princip feminity je tak velmi individuální. Zároveň s tím si ale každá z nás prochází nějakými cykly – životními, psychickými, fyzickými – žena je zkrátka příroda, která má své sezóny a živly. Onu sílu tak vidím v tom, když své vnitřní živly jako vodu, oheň, vášeň a temnotu žena identifikuje a přijme, a hlavně se je pak naučí ovládat místo toho, aby ony ovládaly ji.

Jaká je vaše lidská superschopnost? 

Tereza Nvotová: To, že se lidí nebojím. Nebojím se je vyslechnout a nebojím se jim porozumět. Asi je to tím, že jsem dost autentická, což lidem dává automaticky signál, že se mnou mohou být sami sebou a říct mi cokoliv – a já je za to neodsoudím. Možná proto ke mně přicházejí všechny ty příběhy, o kterých točím filmy. Možná je mojí superschopností ukázat lidem tu druhou stranu a přimět je ony příběhy prožít a pochopit nesnáze a bolest toho druhého. 

Natália Germáni: To, že jsem schopná a ochotná na sobě pracovat a mít ambice stát se tou nejlepší verzí sebe sama.

Eva Mores: Soucit. Jsem schopna soucítit s každým bez ohledu na to, zda mi ten člověk v minulosti ublížil, nebo ne. Přece jenom, i když mě zradil nebo mi uškodil, vždy bude součástí nějakého příběhu, který spolu píšeme.