O duševním zdraví mluvíme stále otevřeněji. Co když ale některé lidi odrazuje jazyk, který jsme si zvykli používat?

Péče o psychickou pohodu se stala přirozenější součástí veřejné debaty i každodenního života. To ale ještě neznamená, že stejná slova budou fungovat na každého stejně.
Tereza Zajíčková
——
7. září 2026

Foto: Profimedia

„Mluvte o tom, co cítíte.“ „Nebojte se říct si o pomoc.“ „Je v pořádku nebýt v pořádku.“ Podobné věty dnes slýcháme na sociálních sítích, v médiích i běžných rozhovorech. Jejich smysl je bezpochyby důležitý: pomáhají zmenšovat stud kolem psychických potíží a připomínají, že požádat o pomoc je legitimní krok.

Právě tím, jak často se podobná sdělení vracejí, se z nich ale může časem stát něco předvídatelného. Když znovu a znovu slyšíte podobné věty, snadno je začnete vnímat jen napůl. A právě tady se nabízí otázka, zda jsme si spolu s větší otevřeností nezvykli mluvit o duševním zdraví až příliš jednotně.

Když dobře míněné rady ztrácejí sílu

Na tento problém se zaměřila i studie publikovaná letos v srpnu v Journal of Health Communication. Její autoři zkoumali takzvanou mental health message fatigue – tedy únavu, která se může objevit ve chvíli, kdy se lidé opakovaně setkávají se sděleními o duševním zdraví.

Výsledky ukázaly, že čím větší únavu lidé z podobných sdělení pociťovali, tím méně pozornosti jim věnovali a tím méně přesvědčivě na ně působila. Neznamená to, že by lidé měli tématu duševního zdraví dost nebo že kvůli tomu přestávali vyhledávat pomoc. Studie spíš ukazuje, že i důležitá myšlenka může při častém opakování postupně ztrácet sílu.

Podpora, nebo další očekávání?

Nejde přitom jen o obsah samotné rady, ale i o to, jak ji člověk v dané chvíli přijme. Výzva typu „řekněte si o pomoc“ může být pro někoho podpůrná, jinému ale může znít jako další pokyn, co by měl udělat. Právě tehdy se může objevit psychologická reaktance – automatická potřeba vzepřít se něčemu, co vnímáme jako tlak.

Neznamená to, že je podobná rada špatná. Spíš že její účinek není univerzální a záleží i na tom, v jakém rozpoložení nebo situaci ji člověk slyší.

Ne každý rozhovor musí začít u pocitů

Někdo dokáže bez většího váhání mluvit přímo o tom, jak mu je, jinému je přirozenější začít úplně jinde. Třeba tím, že poslední dobou špatně spí, všechno ho vyčerpává, hůř se soustředí nebo se mu nechce do věcí, které pro něj dřív bývaly samozřejmé.

Právě proto nemusí otevřenost vypadat pokaždé stejně. Někdy se k podstatnému dostanete přes emoce, jindy přes konkrétní změny v každodenním životě. Důležité možná není najít jednu správnou formulaci, ale připustit, že každý člověk potřebuje o duševním zdraví mluvit trochu jinak.

Tereza Zajíčková

Beauty a self-care redaktorka vyhledávající (a bořící) mýty kolem krásy a zdravého životního stylu si při psaní ráda zdokonaluje i vlastní pečující rutinu, která je pro ni stejně důležitá jako šálek dobré kávy.

Objednejte si předplatné Harper’s Bazaar

Časopis Harper’s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu