Nestojí vaše kariéra na tom, že neumíte říct ne?

Na první pohled se zdá, že jde o ideální kombinaci. Firmy si takových lidí váží, kolegové je respektují a nadřízení vědí, že se na ně mohou obrátit. Jenže právě v tom se někdy skrývá paradox profesního úspěchu. Čím více jsme ochotné říkat „ano“, tím více příležitostí získáváme. Současně však roste pravděpodobnost, že si postupně zvykneme spojovat vlastní hodnotu s tím, kolik toho zvládneme unést.

Mnoho žen si tento mechanismus ani neuvědomí. V určitém okamžiku totiž přestává být ochota pomáhat vědomým rozhodnutím a stává se součástí identity. Začneme samy sebe vnímat jako člověka, který nesmí zklamat, který vždy najde řešení a který dokáže zvládnout víc než ostatní. A v tu chvíli se z přednosti může stát problém.

Úspěch vykoupený neustálou dostupností

Současný pracovní trh odměňuje angažovanost. Oceňuje flexibilitu, ochotu převzít odpovědnost a schopnost rychle reagovat na změny. Pro ženy ve vedoucích pozicích bývá navíc běžné, že kromě vlastních úkolů nesou odpovědnost i za výsledky celého týmu.

Postupně si zvykáme odpovídat na e-maily večer, řešit pracovní problémy během dovolené nebo přijímat další projekty navzdory tomu, že už dávno nemáme volnou kapacitu. Většinou si říkáme, že jde jen o výjimečnou situaci. Období, které rychle přejde. A vlastně si tak nevědomky zvykáme na nový standard.

Je ale dobré si uvědomit, že přetížení nevzniká pouze množstvím práce. Velkou roli hraje také pocit, že nemáme kontrolu nad tím, kolik závazků přijímáme. Když opakovaně souhlasíme s věcmi, které ve skutečnosti dělat nechceme nebo na ně nemáme prostor, vzniká napětí, které se postupně přelévá do všech oblastí života.

Proč je pro ženy tak těžké něco odmítnout

Zajímavé je, že schopnost nastavovat hranice není pouze otázkou osobnosti. Souvisí také s tím, jak jsme byly jako ženy po generace vedeny. Od dětství býváme oceňovány za ochotu, vstřícnost a péči o druhé. Neustále se učíme vnímat potřeby okolí a přizpůsobovat se. Tyto vlastnosti jsou cenné a v mnoha situacích představují velkou výhodu, mohou však vést i k tomu, že potřeby ostatních začnou mít přednost před těmi našimi. „Ano“ tak neříkáme proto, že bychom chtěly, ale protože nechceme působit nespolehlivě, neochotně nebo sobecky.

Za tímto nastavením stojí strach z toho, že odmítnutím narušíme vztahy, zkomplikujeme si kariéru nebo zklameme lidi, na kterých nám záleží. Ve skutečnosti si ale lidé kolem nás rychle zvyknou na úroveň dostupnosti, kterou nabízíme. Pokud jsme roky ochotné převzít vše, co ostatní nestihnou, začne to být považováno za samozřejmost.

Když se z kompetence stane past

Existuje ještě jeden důvod, proč je schopnost říct ne tak obtížná. Úspěch je totiž návykový. Každý zvládnutý projekt, pochvala či povýšení potvrzují, že naše strategie funguje. Naučíme se spojovat vlastní hodnotu s výkonem. Čím více dokážeme, tím lépe se cítíme. Dlouhodobě se tak dostáváme do role člověka, bez kterého nic nefunguje. Na první pohled jde o lichotivou pozici, která je ale ve skutečnosti velmi vyčerpávající.

Co nás stojí každé zbytečné „ano“

Když mluvíme o hranicích, většinou se soustředíme na to, co odmítnutím ztratíme. Méně často přemýšlíme o tom, co ztrácíme pokaždé, když souhlasíme. Každé ano totiž automaticky znamená ne něčemu jinému – ať už je to čas pro sebe, rodinu, nebo aktivity, které nám přinášejí radost.

Právě proto bývá schopnost odmítnout jednou z nejdůležitějších dovedností lidí, kteří chtějí dlouhodobě fungovat a nevyhořet. Schopnost hospodařit s vlastní energií je totiž stejně cenná jako kariérní úspěch.