Když se řekne francouzská Riviéra, co se vám vybaví? Festival v Cannes? Brigitte Bardot? Slunečné pláže, tyrkysově modré moře a superjachty kotvící v přístavech? Pro mě je v tom kromě všeho vyjmenovaného ještě něco mnohem osobnějšího. Cap-Ferrat je místo, kde jsem se v roce 1994 vdávala. Je to místo, kde můj syn oslavil své první narozeniny. A také místo, kde jsem strávila několik nezapomenutelných let po boku svého prvního muže, přátel a lidí, kteří tehdy tvořili můj svět.
A hned vedle Saint-Tropez. Když jsem sem před několika týdny přijela na focení, měla jsem pocit, jako bych otevřela staré fotoalbum, a hned jsem si uvědomila, kolik kapitol mého života je s tímto místem spojených. Bylo to období, které dnes působí téměř filmově a některé obrazy mi utkvěly v paměti překvapivě živé. Svět velkých vil ukrytých v kopcích nad mořem, slavné tváře, soukromé večírky a jachty příliš velké na to, aby mohly kotvit v maličkém přístavu. Svět, ve kterém byla helikoptéra často rychlejší než auto, dlouhé večeře pod hvězdami a pocit, že všechno je možné. Svět, který se tehdy zdál být úplně normální, protože jsem v něm žila každý den. Byla to doba, kdy se můj život pohyboval rychlostí, kterou bych dnes už asi nedokázala a ani nechtěla zopakovat. A přesto když na něj dnes vzpomínám, dívám se na něj s takovou něhou.
Dnes jsem tu kvůli focení kolekce výjimečných šperků haute joaillerie. Takových, které většina lidí nikdy neuvidí zblízka. Každý z nich je „one of a kind“. Originál, jediný svého druhu. Přinášejí je na sametových podnosech, dotýkat se jich smějí jen pověřené osoby v bílých rukavicích. Každý šperk má svou vlastní ochranku. Některé z těchto kousků mají hodnotu desítek milionů eur. A přesto když mi je opatrně nasazují, nemyslím na jejich cenu. Myslím na úplně jiné věci a místo, které jsem kdysi spojovala s luxusem, mi dnes připomíná něco zcela jiného.
Pamatuji si bráchu sedícího u obrovského kulatého stolu s úsměvem od ucha k uchu, jako obvykle bavil celou společnost. A dlouhé snídaně s přáteli. Horký vzduch provoněný jasmínem a mořskou solí. Sobotní trhy pod staletými platany, kam jsme s mamkou chodily brzy ráno, ještě než slunce rozpálilo kamenné uličky. Tátu, který navzdory celoživotnímu strachu z létání hrdinsky nastupuje do helikoptéry. Malé dětské paže navlečené v nafukovacích křidélkách, veselý vřískot a prsty scvrklé hodinami strávenými v bazénu. Backgammon a odpolední siesty ve stínu borovic. Pocit, že celé léto leží před námi a nikdy neskončí.
Na tu nejbláznivější příhodu, která mě tu potkala, jsem ale úplně zapomněla a připomněla mi ji až její spoluúčastnice Michelle, moje nejlepší kamarádka už třicet let, které jsem hned, jak jsem sem dorazila, zavolala. „Pamatuješ si, kdy jsme tu byly naposled?“ ptám se jí a přes videohovor jí ukazuji malebný přístav v centru městečka, který kvůli pokročilé hodině a deštivému počasí zeje neobyčejně prázdnotou. „Pamatuješ na ten náš výlet na skútru?“ odpoví mi.
Ježíš, na tuhle bláznivou historku jsem úplně zapomněla. To byla jízda! Doslova. Rozhodly jsme se totiž, že si uděláme výlet do okolí. Auto nebylo po ruce, jen skútr. Michelle s sebou neměla mezinárodní řidičský průkaz, a tak šoférovaní padlo na mě. Co na tom, že já ten svůj měla jen pár měsíců, skútr jsem v životě neřídila a navíc jsem byla člověk, který si nebyl příliš jistý ani jízdou na kole. Proplétaly jsme se úzkými klikatými silničkami nad pobřežím, kolem nás provoz, ostré zatáčky a nekonečný smích. Neměly jsme plán ani cíl. Jen pocit naprosté svobody. Nehledaly jsme žádné konkrétní místo. Hledaly jsme jen dobrodružství. Dodnes nechápu, kde se ve mně vzala ta odvaha a jak jsme to přežily.
Možná právě to je vzpomínka, která mi utkvěla nejvíc. Ne helikoptéry, bodyguardi ani luxusní domy. Když se po třiceti letech procházím stejnými ulicemi, vybavuji si nejen ten lesk a glamour, ale především okamžiky mezi tím. Pocit bezstarostnosti, který patří jen určitým obdobím života a člověk si to uvědomí až ve chvíli, kdy je pryč. Pocit naprosté svobody. Ten nádherný věk, kdy máte pocit, že celý svět leží před vámi, všechno teprve začíná a že vám patří nejen léto, ale i budoucnost.
Když jsem se sem po letech teď díky focení vrátila, uvědomila jsem si, jak moc věcí se změnilo. Já, svět i Saint-Tropez. Jen ten vzduch voní pořád stejně. Směsí mořské soli, borovic a rozpáleného kamene. A někde mezi těmi vůněmi stále slyším smích dvou mladých holek na skútru, které neměly plán, ale byly si jisté, že je čeká ten nejkrásnější den života. A taky vidím tu mladou ženu, která sem přijela plná snů a netušila, jak neuvěřitelná cesta ji čeká. A musím se usmát. Protože některá místa v sobě neuchovávají jen vzpomínky. Uchovávají celé verze nás samotných.
„Nikdy není pozdě začít znovu s něčím novým. Podruhé, potřetí, podesáté. Obzvlášť když je to blízké vašemu srdci.“
Týdenní horoskop 11.12.2023-17.12.2023
Je velký věkový rozdíl ve vztahu pořád tabu?
Týdenní horoskop 01.08.-07.08.2022