Mohou „zombie buňky“ jen za předčasné stárnutí, nebo mají v těle i důležitou funkci?

Na první pohled nejsou nebezpečné. Už se nerozmnožují, nevytvářejí nádory ani se nijak dramaticky neprojevují. Jenže právě tím, že v organismu přetrvávají, postupně narušují fungování okolních tkání, produkují zánětlivé látky, urychlují stárnutí a podílejí se na vzniku řady chronických onemocnění. A to je důvod, proč se staly jedním z nejžhavějších témat moderní medicíny.

Když si příroda postaví hlavu

Každá buňka v našem těle má svůj životní cyklus – zrodí se, opakovaně se dělí a pak nějaký čas plní svou funkci. Pokud se poškodí (úrazem, nemocí či vlivem okolního prostředí), většinou nastanou dvě možnosti: buď se opraví, nebo aktivuje programovanou buněčnou smrt, tzv. apoptózu.

Jenže některé z nich si zvolí třetí cestu. Přestanou se dělit, ale nezaniknou. Zůstanou v tkáních jako odpadlíci, kteří už na svou práci nestačí, ale přesto se jich organismus při vší snaze nedokáže zbavit.

Tento fenomén známý jako buněčná senescence popsali v roce 1961 biologové Leonard Hayflick a Paul Moorhead, kteří zjistili, že se lidské buňky nemohou dělit donekonečna. Po přibližně padesáti cyklech vstupují do stavu, který dnes považujeme za jednu z přirozených součástí stárnutí.

Kdy jsou zombie buňky problém?

Samotná přítomnost senescentních buněk ještě nemusí znamenat katastrofu. Ve skutečnosti mají v organismu i důležitý úkol: fungují jako bezpečná pojistka, která brání poškozeným buňkám v nekontrolovaném dělení a mohou tak pomáhat chránit tělo například před vznikem nádorových onemocnění. Svou roli hrají také při hojení ran a obnově některých tkání.

Problém nastává ve chvíli, kdy se těchto buněk začne v organismu hromadit příliš mnoho a imunitní systém je nedokáže včas odstranit. Právě tehdy se z užitečného mechanismu stává potenciální hrozba. Senescentní buňky začnou produkovat směs biologicky aktivních látek známou pod zkratkou SASP (Senescence-Associated Secretory Phenotype). Postupně se z nich uvolňují zánětlivé cytokiny, růstové faktory a enzymy, které mohou poškozovat okolní zdravé buňky, narušovat funkci tkání a podporovat vznik chronického zánětu.

Čas jako důležitý faktor

Zatímco v mládí je náš imunitní systém natolik výkonný, že dokáže většinu senescentních buněk bezpečně rozpoznat a odstranit, s přibývajícím věkem tato schopnost slábne a zombie buňky se začnou v organismu hromadit. Výsledkem je pomalejší regenerace, horší hojení a vyšší riziko celé řady civilizačních nemocí v čele s chronickým zánětem, fibrózou tkání, úbytkem kostní hmoty, svalovou slabostí, metabolickými poruchami, některými neurodegenerativními onemocněními či kardiovaskulárními chorobami.

To ovšem neznamená, že jsou zombie buňky jedinou příčinou těchto nemocí, přispívají ale k jejich vzniku a také k rychlejšímu stárnutí. Organismus už jednoduše není schopný opravovat poškození stejným tempem jako dřív.

Objev, který změnil pohled na stárnutí

Průlom ve výzkumu senescentních buněk přišel v roce 2011, kdy výzkumný tým kliniky Mayo Clinic prokázal, že odstranění zombie buněk u laboratorních myší oddálilo vznik několika nemocí souvisejících se stárnutím. Zvířatům se sice neprodloužil život, ale byla déle aktivní, měla lepší fyzickou kondici a vykazovala méně známek funkčního úpadku.

Tím byly položeny základy zcela nového oboru známého jako senoterapie a látkám (senolytikům a senomorfikům), které mají zombie buňky buď cíleně zničit, nebo tlumit jejich škodlivé působení a omezovat zánětlivost.

Spasí nás senoterapeutika?

V laboratořích zatím vypadají oba přístupy slibně, zatím ale nejde o léčbu, kterou by medicína plošně využívala. Stejně tak se renomované longevity kliniky nesnaží zombie buňky přímo odstraňovat, místo toho se zaměřují na zpomalení jejich vzniku a podporu přirozených mechanismů, kterými si je organismus dokáže odklidit sám.

Shoda mezi odborníky tak panuje především v jednom: nejúčinnější strategií zůstává prevence. Tedy pomocí pohybu, kvalitního spánku a zdravé stravy vytvářet takové podmínky, aby senescentních buněk vznikalo co nejméně.