„Neuvěříš, co mi řekl,“ řekla mi kamarádka místo
pozdravu a tvářila se vyděšeně. Objednala nám
místo kafe rovnou dvě plzně, aby bylo jasno, že nás
čeká nějaký hořký rozhovor.
„Co,“ páčím z ní a přemýšlím, co se mohlo stát.
Je necelé dva měsíce ve vztahu s novým mužem
a je velmi zamilovaná. On je prý ten nejgalantnější
a nejúžasnější chlap, jakého kdy potkala. Tak co
mohl říct tak strašného?
„Řekl, že mě miluje,“ pronesla konečně, a já
jsem nevěděla, jestli je to vtip. Jenže Lenka pokračovala s tím, že to je mezi nimi moc hezké, že je
spokojená, jak si povídají u večeří, že sám vymýšlí
program na víkend, a už byli na koncertě, v kině
i na výletě v Poděbradech a v divadle. Právě
po jednom kulturním zážitku, když pak spolu ještě
seděli v baru, řekl tuhle osudnou větu. „Jenže je
to blbost, chápeš. On mě nemůže milovat, nezná
mě. Zná jen tu veselou příjemnou Lenku, která
se na každou schůzku hodinu připravuje. Nezná
žádnou moji odvrácenou stranu,“ trápila se. Trochu
paradoxní potíž, když roky rozebíráme spíš opačný
problém, totiž že se muži tak neradi o svých citech
mluví. O pár týdnů později se nicméně Lenka
uklidnila. Pochopila, že pro jejího nového muže
není slovo „milovat“ tak těžkotonážní vyznání. Že
„tohle miluje“ slyšela se stejnou intenzitou mezitím k nakládaným kaparům, po výstupu na Lysou
horu i ve chvíli, kdy se po sauně ponořil do ledové
kádě nebo když poslouchali starou desku Rolling
Stones. Došlo jí, že pro něj věta MILUJI TĚ
nemusí hned znamenat, že s ní chce prožít zbytek ž
ivota a že ona se k tomu musí nějak zásadně postavit, ale že se jen v jistou chvíli dostala na úroveň
oblíbené nakládané olivy nebo ročníkového vína.
Že je mu prostě zrovna s ní dobře.
Erotická nejednoznačnost
Když zazní na počátku vztahu MILUJI TĚ, může to signalizovat, že se otevírají dveře další fázi vztahu, něčemu zavazujícímu a exkluzivnímu, na co ten druhý musí se stejnou váhou zareagovat. Podle psychoterapeutky Marie Popové je předčasné vyslovení jako zaklínadlo. Může poukazovat na to, že milujeme spíš představu o tom druhém, zidealizovaný obraz, formu, do které si druhého doslova zaklejeme. Vztahová guru, americká psycholožka Esther Perel, ke které se v redakci pravidelně obracíme, míní, že v rané fázi vztahu má nevědomost i své kouzlo. „Když neexistuje žádný explicitní závazek, ani žádné rozhodnutí o tom, zda je to vážné, nebo nevážné, jsou všechny možnosti možné. Každý společně strávený okamžik je volbou, nikoli povinností nebo očekáváním. Nejednoznačnost může působit eroticky, zaplavuje nás svou novostí a překvapením. S touto svobodou však přichází i jistá míra nejistoty. Někteří to tak mají rádi, někteří ne,“ říká psychoterapeutka Perel.
Nový slovník
Je jasné, že zatímco v období zamilovanosti jde
o idealizaci toho druhého, přitažlivost a chemii,
plnokrevná láska je založena na realitě a v milování
toho druhého v jeho celistvosti se všemi nedostatky
a zvláštnostmi. Tohle by mohla být chvíle, kdy se
věta MILUJI TĚ řekne nahlas a v plném významu,
ale mnohým právě v té době nejde přes ústa, ani
když si to opravdu myslí.
Pravděpodobně proto, že jsme si prohlášení MILUJI TĚ ověsili očekáváním, závažností
a romantickými představami jako vánoční stromek, navíc každý úplně jinými, ovšem mezitím
už jsme stihli čelit a přežít v realitě romantickým
představám na hony vzdálené. Randíme ve středním věku, často máme za sebou hluboké vztahy,
rozchody i rozvody. Do vztahů vstupujeme se
svými už naplněnými životy s vědomím toho,
jak bolestně něco, co začalo prohlášením o lásce,
dokázalo skončit. Taková byla i startovní čára
Lenky. Měla za sebou rozchod po patnácti letech
vztahu a tyto týdny s novým mužem si chtěla užít
bez závazných výhledů do budoucnosti. Proto ji
MILUJI TĚ tak vyděsilo. Že přitom i nezávazné vztahy mohou být hodnotné, míní i Esther
Perel. „Můžeme někoho milovat a chtít zachovat
neformální vztah. Můžeme milovat - a mít vztah -
s více lidmi najednou, pokud jsme všichni na stejné
vlně. Moderní láska má mnoho podob. A pokud
nemluvíme o tom, jakou formu chceme, nezbývá
nám než předpokládat, že chceme totéž. Touto
optikou ovšem může dojít k mnoha nedorozuměním a zraněním.“ Proto se má MILUJI TĚ ozvat
ve chvíli, kdy lidé v páru vykládají karty na stůl.
Anebo ani nemusí, stačí si i jen otevřeně definovat,
jak to jako pár mají. „Je důležité si uvědomit, že
lidé, které milujeme, nemusí být nutně ti samí,
s nimiž můžeme žít společný život. Můžeme prožít
nádhernou krátkodobou známost, zcela odtrženou
od naší reality, a může to být dokonalé. Ale ne pro
život.“ To vykládání karet na stůl doporučuje Perel
dělat opakovaně, jelikož naše očekávání se mohou
v průběhu času měnit.
Popsat nevyřčené
Psycholožka Tereza Králíčková se silou komunikace ve vztazích zabývá už dvacet let. Nakolik je
přesvědčená o mysteriu slov, pro zlepšení komunikce mezi dvěma lidmi není třeba cizelovat
slovní zásobu. Když přijde na slova, stačí se pečlivě vzájemně poslouchat. „Hodně se žvaní, ale
málo bytostně promlouvá. Navíc se lidé skrývají, bojí se odmítnutí. V dnešním světě podnětného přehlcení už nemáme kapacitu se vnímat
opravdu do hloubky. Často chybí pocit, že mě
někdo vnímá a přijímá a nechává má slova doznít.
Někdy stačí jen vyslechnout a třeba ani nic neříct.
Nehodnotit, neradit, jen nechat slova vyřčená.
Ani není nutné vždycky hledat řešení,“ míní psycholožka Králíčková. Když se bavíme o tom, jestli
předčasně vyřčená prohlášení mohou vztah naopak
ochromit, rozesměje se. Vždycky jde o jedinečný
kontext mezi dvěma lidmi. Ona sama mimochodem slyšela vyznání MILUJU TĚ hned v počátku
vztahu, ale nevyděsila se, ani neutekla, do půl roku
byla svatba a se svým manželem je jednadvacet
let. „Potřebujeme vždycky nacítit každou situaci,
každý kontext. Slovo rozumění nevychází ze slova
rozum, ale z umění rozlišovat. Rozlišujeme, když
nasloucháme. Někdy můžete brilantně vyjádřit
svůj vztah slovy, přesto k porozumění nemusí dojít,
protože každý má své vnímání. Jsme bytosti, které
mají dvojí svět. Zjevný a skrytý. Duševní obsahy
jsou ty nezjevné a díky řeči je můžeme vyjádřit,
ovšem nejdřív je musíme umět pozorovat a zachytit. A zároveň je vždycky dobré počítat s tím, že
nedorozumění k nám lidem prostě patří. Povaha
lidského bytí je komplexní, tajemná, zajímavá
a pořád je co objevovat. A to je krásné, protože
díky tomu je zachovaná smysluplnost našeho žití,“
říká Králíčková.