Lhaní jako společenský akt: Jsme chytří, zištní, nebo jen leniví?

V něčem jsme striktní. Netolerujeme zradu, nevěru ani ponižování. K drobným lžím a výmluvám jsme však poměrně svolní. Tam, kde se nabízí výmluva, jsme šokováni pravdou – proč tedy lžeme a jaká je ona „zdravá míra“, pokud vůbec existuje?
Aneta Koukalová
——
17. ledna 2023

Foto: Profimedia

Možná máte dojem, že výmluvy jsou problémem dneška. Chyba lávky. Výmluvy jsou staré jako lidstvo samo. A coby forma lži hrají v našem životě poměrně velkou roli. Podle psychologů pomáhají chránit osobní prostor a emoční život. Problém však nastává, když je začneme používat až příliš často, to totiž brzdí náš osobní rozvoj.

Zbabělost, nebo konformita?

Lži ani výmluvy nejsou samy o sobě zas až tak nebezpečné. Jejich síla se objeví teprve tehdy, když jim někdo jiný uvěří. Bude to znít možná tvrdě, ale pokud vám někdo lže, je to tak trochu i proto, že s tím souhlasíte. „Většina lidí si dokonce přeje být podváděna, často kvůli vlastní důstojnosti. Slyší jen to, co slyšet chce. Lži a výmluvy zkrátka obhajují sociálním taktem,“ vysvětluje psycholožka Monika Nevolová. Vždyť komu by nevinná lež typu „ne, rozhodně jsi nepřibrala“ mohla uškodit? Nejspíš nikomu. Drobné lži zřejmě nikoho nezraní, život vám usnadní a nijak nenaruší vaše osobní vztahy. Kde je ovšem hranice, kdy je lhát ještě taktní, a kdy už je užitečné se výmluvě vyhnout a mluvit raději pravdu?

Lžeme, protože nám to dělá dobře?

Záleží na situaci. A pak taky na vlastním pocitu. Jedna malá lež, tu vem čert, ale neustálé (byť nevinné) výmluvy a lži mohou v konečném důsledku napáchat velké zlo. Je totiž otázkou času, kdy začnete škodit nejen svému okolí, ale i sami sobě. V touze po přijetí a společenském uznání, ve snaze vyrovnat se druhým, se budete neustále honit za něčím, co vás nakonec nejspíš vůbec neuspokojí. „Neustálé srovnávání se s ostatními a snaha se jim připodobnit, abychom byli svým okolím přijímáni a oceňováni, stejně nikam nevede. Je to vlastně pouhá společenská výměna. Vyhovím, poslechnu a získám odměnu v podobě uznání,“ míní Nevolová. Tahle strategie je určitým způsobem výhodná, protože přináší zisk a umožňuje nám setrvávat ve skupině, kam chceme patřit. Problémem je, že se občas hrneme nerozvážně i tam, kam patřit vůbec nechceme.

Chceme být lepšími, mocnějšími a bohatšími

Neustálé lži jsou taky jasným znamením toho, že jsme svým způsobem pohodlní. Kličkujeme, hledáme výmluvy a snažíme se si život jakkoliv usnadnit. Jdeme prostě po tom, co máme nejpříhodněji po ruce, tedy cestou nejmenšího odporu, než abychom překonávali naši pohodlnost a sháněli se po něčem lepším. A když se nám do něčeho vůbec nechce, sáhneme po výmluvě a dočasně si v tu chvíli zjednodušíme situaci. O tom, že tak jedná většina z nás, svědčí i fakt, že byl tento trend chování dokonce i pojmenován – americký vědec George Kingsley Zipf ho nazval principem nejmenšího úsilí. Tvrdil přitom, že lidé věnují své činnosti vždy nejmenší množství námahy, která je vede k uspokojivému výsledku. Například při hledání informací se většinou spokojíme s dostačujícím množstvím, aniž bychom se pokusili najít je v optimálním množství a nejkvalitnější formě. Tento princip ale není úplně šťastný, protože předpokládá, že minimalizujeme své úsilí i na úkor kvality. A s tím je úzce spojená i tolik diskutovaná výmluva. Ta je totiž vnímaná jako uspokojivé řešení, i když není ani efektivní, ani kvalitní.

Něco si odůvodnit je snazší, než něco udělat

Je velkou chybou si myslet, že budeme za každých okolností před všemi dokonalí. Vždyť na světě žije necelých osm miliard lidí a téměř každý může být v něčem lepší. Je třeba si uvědomit, kolik bychom museli denně natrénovat činností, aby nám nikdy nehrozilo selhání před těmi, s nimiž přicházíme pravidelně do styku. To ale rozhodně neznamená, že bychom se měli vzdát jakékoliv motivace cokoliv se naučit a jakkoliv se posunout dál. Právě lenost je totiž jednou z dalších příčin neustálého lhaní. Patrné je to hlavně u kuřáků – i když jsou to lidé chytří, tak dobře vědí, že závislost na nikotinu vážně poškozuje zdraví. Přesto jsou právě oni mistry v hledání výmluv typu: „Není to tak nebezpečné, pomáhá mi to proti vzteku. Měl jsem dědu, ten kouřil krabičku denně a dožil se skoro stovky…“ Něco si odůvodnit je totiž mnohem snazší, než něco udělat. Dobře, můžeme uznat, že kouření je možná těžší kalibr. Ale co začít pomalu, po krůčcích? Třeba tím, že to, co jste chtěli udělat dnes, neodložíte na zítřek…

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu