Jste jen vytížení, nebo uvěznění v pasti toxické produktivity?

Jenže za touto výkonnostní fasádou se často skrývá úzkost, chronická únava a vnitřní neklid, který nejde umlčet ani další odškrtnutou položkou na seznamu. Přehnaná touha po efektivitě může být zpočátku motorem, ale časem se z ní stává past – obzvlášť pokud si začnete spojovat vlastní hodnotu výhradně s tím, kolik úkolů jste za týden dokončili nebo co všechno jste ve své kariéře dokázali. A právě v tento moment už nejde o zdravou motivaci.

Co je toxická produktivita?

Skutečná produktivita by měla být prostředkem, nikoli cílem. Nástrojem, který vám pomáhá zvládat povinnosti a zároveň si uchovávat prostor pro odpočinek, kreativitu i obyčejnou radost ze života. Toxická produktivita ale funguje úplně jinak. Je jako tichý vnitřní hlas, který vám neustále našeptává, že toho neděláte dost a že čím víc věcí stihnete, tím víc si zasloužíte vlastní klid. Jenže ten se nikdy nedostaví…

Na rozdíl od běžného vytížení se toxická produktivita nevyčerpá dokončením stanovených úkolů. Je to neustálá potřeba „jet“ dál, posouvat hranice a plnit pracovní čas na maximum. Často je poháněná hlubšími emocemi – pocitem nejistoty, strachem ze selhání nebo snahou zapůsobit – v mnoha případech jde však o kulturně zakořeněný vzorec. Být výkonný dnes zkrátka znamená mít hodnotu. Přidejte k tomu vizuální svět sociálních médií, kde každý druhý profil vypadá jako manifest efektivity, a není divu, že podvědomě nabýváte dojmu, že „nečinnost“ je něco, co si musíme zasloužit.

Varovné signály toxické produktivity

Toxická produktivita se neprojeví jen přeplněným diářem. Začíná mnohem dřív – v okamžiku, kdy se vám odpočinek začne zdát jako zbytečnost nebo něco, kvůli čemu se cítíte provinile. Když při sledování filmu mimoděk kontrolujete e-maily, i když nejste v práci. Nebo když si vezmete den volna, ale od rána se cítíte hrozně, protože „byste přece měli něco dělat“. Pocit, že jste dost dobří jen tehdy, když podáváte výkon, je jedním z prvních varovných signálů. K tomu se přidávají i fyzické projevy, jako je dlouhodobá únava, bolesti hlavy, nespavost, napětí ve svalech nebo zažívací potíže. Tělo je neustále ve střehu, jako by vás čekal další úkol, a proto se po psychické stránce můžete potýkat s podrážděností, ztrátou motivace, emoční otupělostí nebo naopak přecitlivělostí. Toxicky produktivní lidé často popisují pocit, že „nedokážou vypnout“, protože jim hlava neustále jede na plné obrátky, a to i když už nejsou v práci. A přestože plní jeden úkol za druhým, nepřichází uspokojení – jen prázdno a okamžitý přechod k další položce na seznamu.

Tyto příznaky není radno přehlížet. Jsou to totiž signály, jakými vám tělo a mysl dávají najevo, že jedete na rezervu. Jejich dlouhodobé ignorování může vést k chronickému stresu, úzkostem nebo vyhoření, a právě proto má smysl je včas rozpoznat.

Proč nás to (pořád) láká?

Možná si to ani neuvědomujete, ale tlak být neustále aktivní je v nás zakořeněný mnohem hlouběji, než si často myslíme. Už odmala řada z nás slýchala, že pilné děti budou úspěšnější, že odpočinek by měl následovat až po dokončené práci a že největší uznání si zaslouží ti, kdo „makají“. V dospělosti se k tomu přidává i tlak okolí – svět, který glorifikuje rychlost, výkon a schopnost zvládnout všechno najednou.

Právě tohle prostředí umožnilo vznik fenoménu zvanému hustle culture: kultury, která považuje přepínání se za normu a vytíženost za projev cti. Na sítích sledujete lidi, kteří podnikají, do toho cvičí, pečují o rodinu, a ještě si stíhají udržovat perfektní manikúru. I když víte, že realita je ve většině případů trochu jinde, stejně ve vás hlodá pochybnost, jestli toho neděláte málo. Potřeba být neustále produktivní se tak stává návykem, jenž je těžké zpochybnit, protože se tváří jako ambice. Jenže pokud se za výkonností skrývá neklid, pocit viny nebo touha něco si dokazovat, není to spíš způsob, jak zaplnit vnitřní prázdno, než cesta k opravdovému naplnění?

Dlouhodobé dopady toxické produktivity

Zpočátku se může zdát, že přehnaná produktivita přináší výsledky – jste efektivnější, posouváte se kupředu a máte pocit dokonalé kontroly. Jenže postupně začne chybět energie, pak radost a nakonec i smysl. Neustálé přepínání sil bez skutečného odpočinku se totiž nikdy neobejde bez následků.
Toxická produktivita může nenápadně přerůst v chronický stav přepětí, které se postupně propisuje do těla a psychiky. Nejprve je to jen tělesné napětí, horší spánek nebo zažívací obtíže, pak si ale všimnete, že i když jen sedíte, srdce vám buší rychleji, dech je mělčí a hlava jede naplno – večer i o víkendu. Mozek přechází do režimu „bojuj, nebo uteč“ a zůstává v něm tak dlouho, až si na to zvykne. Jenže v takovém stavu není prostor pro regeneraci. To, co vám dřív pomohlo nabrat síly – klidný večer, krátká pauza nebo offline víkend – už zdaleka nestačí.

Pokud tento „mód“ trvá týdny či měsíce, hrozí, že přejde v syndrom vyhoření. Postupně ztratíte motivaci, soustředění i schopnost vložit energii do věcí, které vás dřív vůbec nevysilovaly. Přestože jde o reálnou hrozbu, naštěstí ne vždy musí dojít k úplnému zhroucení. Jak pro magazín SELF řekla doktorka Rheeda Walker, profesorka psychologie na University of Houston, existují lidé, kteří si včas uvědomí, že jedou na doraz, a podniknou kroky k obnovení sil dřív, než dojde k vyčerpání. Ani tehdy však nelze toxickou produktivitu podceňovat, podle Walker se totiž neustálý stres, úzkost nebo pocit, že si nemůžete dovolit pauzu, časem podepíše na společenských vztazích nebo hůř, na zdravotním stavu.

Jak přerušit začarovaný kruh?

Vymanit se ze zajetí toxické produktivity a konečně zpomalit může být neobvykle těžké. Zvlášť pokud jste si zvykli, že vaše hodnota se měří podle toho, kolik toho zvládnete. Prvním krokem proto není přeplánování kalendáře, nýbrž změna vnitřního nastavení. Začněte uvědoměním si, že odpočinek není slabost ani odměna za výkon, ale základní potřeba.
Zkuste si do každého dne vědomě zařadit chvíli, kdy nic nemusíte. Ne pauzu vyplněnou procházením mailů nebo plánováním dalšího dne, ale skutečný klid. I krátké klidné momenty – ať už ranní šálek kávy, pomalá chůze do práce bez telefonu, nebo večerní vypnutí notifikací – mají obrovský význam. Učte se znovu vnímat své tělo, naslouchat tomu, co potřebuje, a nečekat až na moment, kdy se zastaví samo.
Pomáhá i vytvoření jasnějších hranic mezi prací a volnem. Pokud máte tendenci přebírat odpovědnost za všechno a všechny, naučte se říkat ne. A pokud cítíte, že to sami nezvládáte, není žádná ostuda obrátit se na odborníka. „Toxická produktivita je častým tématem rozhovorů v terapii,“ potvrzuje pro SELF doktorka Natalie Christine Dattilo, která vyučuje psychologii na Harvard Medical School. Terapeut nebo kouč vám pomůže rozpoznat vnitřní vzorce, které vás nutí si neustále něco dokazovat, a postupně je přepsat. Změna tedy nemusí být dramatická. Často naopak stačí drobné posuny, které vytvoří nový rytmus, v němž je produktivita stále přítomná, ale už vás nedefinuje.