Jsme první generace, která chce od partnera úplně všechno?

Když se nad tím zamyslíme, je to pozoruhodná změna. Ještě před několika generacemi nebylo neobvyklé, že si manželé rozuměli především prakticky. Sdíleli domácnost, vychovávali děti a společně zvládali povinnosti, které život přinášel. Láska byla důležitá, ale nebyla jediným ani hlavním důvodem, proč spolu lidé zůstávali. Nikdo nepředpokládal, že jeden člověk naplní většinu emocionálních potřeb toho druhého. Pro blízkost existovala širší síť vztahů. Lidé byli více propojeni s rodinou, sourozenci, sousedy, komunitou nebo přáteli, které znali roky.

Dnes považujeme za samozřejmé, že partner bude naším nejbližším člověkem ve všech ohledech. Sdílíme s ním nejen domácnost a rodičovské povinnosti, ale také obavy, nejistoty, profesní ambice a sny. Chceme být viděny, pochopeny a přijímány takové, jaké jsme. Touha po hlubokém partnerském propojení je jedním z nejkrásnějších výsledků společenského vývoje. Současně však přináší očekávání, která by ještě před sto lety působila téměř nepředstavitelně.

Partner jako volba, ne nutnost

Proměna vztahů úzce souvisí s proměnou postavení žen, které dnes žijí jiný život než generace před nimi. Dnes máme vystudované vysoké školy, vybudované profesní identity, vedeme týmy lidí, podnikáme nebo zastáváme odpovědné manažerské pozice. Nechybí ani vlastní příjmy, majetek a schopnost rozhodovat o svém životě bez závislosti na komkoliv dalším. To neznamená, že by pro nás partnerství ztratilo význam. Spíš se změnil důvod, proč po něm toužíme.

Když jsme si jisté, že se dokážeme postarat samy o sebe, přestáváme hledat někoho, kdo nám poskytne materiální jistotu. Místo toho si vybíráme člověka, vedle kterého se cítíme dobře a smysluplně. Partner už není řešením existenčních otázek, ale stává se součástí našeho emocionálního života.

Kolik rolí může unést jeden člověk?

V minulosti lidé často získávali různé druhy podpory od různých lidí. Jeden přítel byl důvěrníkem, jiný společníkem pro zábavu, rodina poskytovala pocit sounáležitosti a komunita vytvářela sociální zázemí. Dnes velkou část těchto potřeb přesouváme na partnera.

Chceme, aby nás přitahoval fyzicky, aby nám rozuměl intelektuálně, aby dokázal naslouchat našim obavám i radostem. Očekáváme, že bude stát při nás v náročných situacích, podpoří nás v profesních rozhodnutích a současně bude člověkem, se kterým chceme trávit volný čas. Měl by být spolehlivým rodičem, citlivým partnerem, inspirativním přítelem i zdrojem pocitu bezpečí. To všechno dokáže ale naplnit málokdo, a tak se někdy může dostavit zklamání.

Toužíme po dokonalosti?

Zvenčí mohou vysoká očekávání působit jako přehnané nároky. Často slýcháme, že dnešní ženy chtějí od mužů příliš mnoho a že žádný člověk nemůže splnit všechno. Taková interpretace je však příliš zjednodušující.

Většina žen netouží po dokonalosti. Nehledá partnera bez chyb, který bude neustále romantický, úspěšný, emocionálně otevřený a připravený plnit každé přání. Hledá dospělého člověka. Někoho, kdo dokáže převzít odpovědnost za svůj život, je schopen otevřeně komunikovat, přemýšlet o vztahu jako o společném projektu a podílet se na jeho fungování. Někoho, kdo chápe, že péče o vztah není ženskou povinností, ale úkolem obou partnerů.

Mnoho žen dnes navíc nepotřebuje, aby partner zastával tradiční mužskou roli v podobě výhradního živitele rodiny. Jsou připravené nést odpovědnost, vydělávat peníze i rozhodovat. O to více však oceňují muže, kteří jsou schopni být skutečnými partnery ve všech ostatních oblastech života.

Potřebujeme mít všechno?

Otázka, zda od partnera chceme příliš mnoho, proto není úplně přesná. Možná jsme první generací, která může od vztahu očekávat více než pouhé fungování. Máme svobodu vybírat si partnery podle kompatibility, hodnot, životního stylu nebo emocionální blízkosti. Současně však zjišťujeme, že ani ten nejlepší vztah nedokáže naplnit všechny lidské potřeby.

Partner nedokáže být současně milencem, terapeutem, nejlepším přítelem, koučem, kariérním poradcem, zdrojem veškeré emocionální podpory a jediným člověkem, kterému se svěřujeme. Takové očekávání by bylo vyčerpávající pro obě strany.

A tak začínáme znovu objevovat význam přátelství, rodinných vazeb a komunit, které byly pro předchozí generace samozřejmostí. Uvědomujeme si, že zdravý vztah nestojí na tom, že jeden člověk naplní všechny naše potřeby. Nehledáme zachránce ani živitele. Hledáme člověka, který vedle nás dokáže stát jako rovnocenný partner, s nímž můžeme sdílet radosti i starosti, úspěchy i nejistoty, aniž bychom musely nést všechno samy.