JEMNÝ PROGRAM

Můj šatník v posledních letech nabyl složení vlny, kašmíru, bavlny, lnu a hedvábí a něco málo z různě upravené celulózy, tedy dřeva. Umělým látkám se vyhýbám, jsem už moc stará duše na to, abych věřila slovnímu spojení „kvalitní polyester“, neumím ocenit informaci, že na mou bundu stačilo pět vylovených PET lahví a pojem „funkční prádlo“ mě odpuzuje. Každý, kdo kolem mě ve funkčním prádle kdy prošel, tak zapáchal, ač tvrdil, že to není možné, protože materiál pot z těla odvádí... asi do nebe.

Rostoucí řada mých kalhot z delikátního vlněného sukna v sobě nicméně nese cedulky, na kterých je přeškrtnutý škopek a velkým písmem napsáno DRY CLEAN ONLY. Only! Rozumím strategii brandů, kde jsem nakoupila. Jestli se cokoli s čímkoli praním stane, myjeme si nad tím ruce (samozřejmě obrazně, protože dry clean only). Dry cleaning v čistírně přitom vůbec není dry, tedy nic suchého, vaši věc profoukají plynem nebo ponoří do tetrachlorethylenu, což je tekutina, ve které se po čase rozpustí i váš nepřítel, jen to není voda. Nabízí se úvaha, jestli jen s vodou může být něco mokré.

Když tedy uslyšíte v čistírně od pracovnice: „Ale ten kabát, co jste přinesla, je špinavej!“, a to, co si odnesete domů, se liší od doneseného jen tím, že je to na ramínku v igelitu a vy za to zaplatíte, uzrajete v názoru, že jste tam naposledy. A že jestli jste něco museli v životě vydržet vy, vydrží to vaše kabáty a kalhoty taky. S prohlášením čistíren, že „jsou skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky“, si ostatně pohrával i Bohumil Hrabal.

Daniela Pilná: Kdo šetří, má za tři?

ŠAMPONOVÁ LÁZEŇ

Mnoho mých přátel, kteří se rovněž vyhýbají čistírnám, mají pocit, že na věc vyzráli tím, že oblečení jednoduše neperou. Přísahají na vkládání do mrazáků, mikrovlnek, na balkon na mráz a postřik sodovkou. Já peru všechno.
Neumím se přenést přes umouněné, nošením lesklé nohavice a zkrabacený sed a představu, kde všude kalhoty seděly. Mám známé, co své džíny opatrují jako Turínské plátno a nikdy by je nenutili do styku s vodou. Sukno džín ale přece musí vydržet všechno, když v džínách před sto padesáti lety na amerických polích a dolech mohli dřít muži a mechanici v nich obsluhovali ropná čerpadla, nosili je domů zprasené a od žen se čekalo, že je na valše vyperou. Pevná keprová vazba z bavlny to ustála.
Pro praní všeho, co se oficiálně prát nemá, platí trojí pravidlo: nepoužívat horkou vodu, mít co nejjemnější prací prostředek nebo šampon a moc látku nedrbat. Jako bychom myli hlavu miminku. Pak jde leccos vložit i do pračky, jako vlněné kalhoty a menší kabáty, na nízkou teplotu a jen se symbolickým odstřeďováním. Velké kabáty lze očistit mokrým ručníkem.

Může udržitelnost škodit?

Z praní svetrů vlněných a zejména kašmírových lze udělat krásnou každoroční tradici, jak to dělal holandský milenec mé kamarádky. V polovině května sezval své kamarády na celou sobotu k sobě, ti se dostavili s batohem svetrů, lavory a lahvemi vína a společně celý den ručně prali svetry, pečlivě z nich mačkali vodu a pokládali na rozložené ručníky. Právě přichází čas kašmírové svetry vyprat a uložit je k letnímu spánku. I já je peru v umyvadle ve vlažně teplé vodě s šamponem na vlasy, což mi poradil italský prodavač v Neapoli. Vůbec si myslím, že voda na vlnu i kašmír patří, protože ty ovce a kozy, z nichž mám ony svetry, určitě na loukách a skalách někdy zmokly a evidentně to jejich srst přežila. Po něžném vymačkání vody, kdy svetr voní jako zmoklý pes, ho stačí rozprostřít na ručník na sušáku. Je to svého druhu rituální a spirituální záležitost, proto nemám ráda, když mé svetry pere někdo jiný. Před lety u mě přespal jeden kamarád, a aby se cítil užitečný, tak druhý den, kdy jsem šla do práce, mi láskyplně vypral prádlo. Když mi to řekl, šly na mě mrákoty jen při představě, jak se košem mého špinavého prádla probíral. Každopádně dal tehdy do pračky i mou milovanou kašmírovou šálu velikosti deky. Na nejbrutálnější program s odstřeďováním. Křivdou mě pálily oči, ale nakonec se ukázalo, že to šále jen prospělo, měla štěstí ona i on.

A pak tu máme hedvábí. Je to jako v životě, čím kvalitnější materiál je, tím jednodušší je s ním práce. Že se hedvábí nic nestane, lze zjistit tak, že ho zmuchláte do klubíčka. Když se zase snadno rozloží, může do vody. Také čím světlejší barva, tím více jistoty, že odstín zůstane po vyprání nezměněný. Lze vodu vyzkoušet na malém skrytém kousku látky. Postup je stejný jako u kašmíru jen s rozdilem, že hedvábí chce schnout pověšené na ramínku. Ještě bych zmínila peří ve vestách a bundách. Taky to dávám do pračky na program ručního praní, jen je pak třeba ty žvance peří, které uvnitř látky vzniknou, pečlivě trpělivě rozebrat a roztřást. Dobré je dávat si pozor při nákupu, co bude kousek od vás chtít za péči a kolik jste toho ochotni ze sebe vydat. Opět to platí přeneseně jako v životě, vyplatí se pouštět si k sobě materiál co nejkvalitnější a tak krásný, že vám bude stát za to pečovat o něj s láskou. Všechno ostatní odneste do čistírny a klidně to tam nechte.