Seděla jsem na podlaze před pračkou, která doprala zhruba před dvanácti hodinami, a vytahovala z jejího studeného bubnu prádlo, vlhké a pomačkané, připomínající parodii na svěžest, která už dávno vyprchala. Byla jsem unavená a rozmrzelá, v hlavě se mi přehrávaly všechny drobné i větší nezdary posledních dní, od nepovedené práce přes chvíle, kdy jsem křičela na dítě, až po opakované odkládání pohybu, který jsem si přísahala začít zítra. Každá maličkost na sebe vrstvila další a vznikl guláš nespokojenosti. Kamarádka mi rozdávala rady, jak bych měla žít, o pár okamžiků později přidala poznámku tentokrát o tom, že vypadám unaveně. A já chtěla říct, že se omlouvám… Když jsem tu noc držela v ruce další lichou ponožku, pocítila jsem vedle únavy i vztek a taky bezmoc.
Tenhle příběh (a taky spousta dalších obdobných) se odehrál před třemi lety, kdy jsem si připadala jako dokonale napjatý svazek nervů. Dnes, o několik narozenin bohatší, mám pocit, že můj životní styl se posunul do méně sebekritické, méně dramatické a zároveň vnitřně pevnější podoby. Stárnutí, ať už to zní jakkoli banálně, přináší zvláštní druh jemné odolnosti, který se projevuje klidem a schopností stát si za svým, aniž cítím potřebu cokoli dokazovat. Přestala jsem tiše štkát při nočním skládání prádla a přestala jsem považovat každou poznámku na svou osobu za posudek vlastní hodnoty.
Zároveň mám trpělivosti méně než dřív a tolerance k věcem, které mě nezajímají, klesla na nulovou úroveň. Přitom jsem se paradoxně zjemnila, hlavně ve vztahu sama k sobě, jako by se ve mně vše nadbytečně drsné rozpustilo a zůstala jen pevná, jemná kostra vlastní hodnoty. Začalo to nenápadným rozhodnutím neřešit, co si kdo pomyslí, když se objevím na módní akci ve stejném oblečení, které jsem na sobě měla při stejné příležitosti před půl rokem. To, co jsem považovala za faux pas, se ukázalo být osvobozující. Malá osobní uniforma, ve které jsem se cítila silná, postupně přivála i sílu vnitřní, která nepotřebovala potvrzení zvenčí.
A nejsem v tom sama. Mnoho žen kolem čtyřicítky popisuje podobnou proměnu. Psychologie tomu říká změna motivačních priorit; vnitřní hodnoty se přeorganizují tak, aby dávaly prostor autentičnosti, pohodlí a klidu, místo aby nás vedly k tomu, abychom vyhovovaly představám druhých. Je to období, kdy vnitřní hlas zesílí a nelze ho ignorovat. A ten hlas konečně vede k pevnému vytyčení vlastních hranic.
V tomto životním nastavení to lze bez zbytečného pocitu viny. Každé naše ne a každé odmítnutí vytváří prostor pro život, který skutečně chceme žít. S věkem navíc klesá takzvaný dopaminový práh, mozek vyhledává méně dramat a více stability, což vede ke klidnějším reakcím a menší potřebě omlouvat se za to, jací jsme. Někdy se to může jevit jako cynismus, ale ve skutečnosti je to zralost, tichá síla, která si dovolí být sama sebou.
Když máme hlad, jíme; když máme žízeň, pijeme. Ale když jsme přetíženi, často to ignorujeme. Emoční přetížení se přitom projevuje stejně přesně jako fyzické signály. Začneme dávat příliš mnoho, ať už v práci, ve vztazích, nebo v rodině, a přitom si bereme příliš málo. Duše to registruje okamžitě a vysílá pak signály smutku, vzteku nebo vyčerpání. V tu chvíli se nabízí otázka: kde dávám víc, než je zdravé, a proč si nedovolím totéž dát sobě?
Lidé často poskytují příliš mnoho tam, kde doufají v lásku, ocenění nebo přijetí. Jenže když hledáme potvrzení u druhých, snadno zapomeneme, co potřebujeme. Nepřiznávání vlastních myšlenek a emocí je nenápadná forma sebeopotřebení. Přestaneme říkat svůj názor ze strachu, že někomu nebudeme vyhovovat. V davu raději mlčíme, než abychom zpívali falešně. Souhlasíme, i když nesouhlasíme, jen abychom zachovali klid. Dlouho to vypadá jako zdvořilost, ale ve skutečnosti je to postupné rezavění vlastní duše. Vztah k sobě ovlivňuje všechny ostatní vztahy. Pokud nedokážeme rozpoznat své potřeby, stáváme se lidmi, kteří uspokojují potřeby druhých a zapomínají na vlastní. To vede k nespokojenosti, pocitu oběti a životnímu vzduchoprázdnu, v němž tušíme, že něco chybí, ale nedokážeme přesně říct co.
Na tyto myšlenky navázaly i populární self-help knihy. Mark Manson svou celosvětově úspěšnou publikací s názvem Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le připomněl, že nejsme zodpovědní za to, co se nám stane, ale za to, jak na to reagujeme. Jeho jazyk je přímý, někdy drsný, ale premisa je univerzální: život stojí na hodnotách, a pokud jsou ty hodnoty cizí nebo vnucené, život nás nebude bavit.
Postupně se objevily i autorky, které filozofii přetavily do jemnější podoby pro ženskou zkušenost. Patří mezi ně například rakouská spisovatelka Andrea Weidlich, která napsala knihu Mám to u pr… Přestaňte se zavděčovat ostatním a žijte svůj život!, nebo Sarah Knight, mezi jejíž nejznámější knihy patří titul The Life-Changing Magic of Not Giving a F*ck, jejíž koncept je založen na jednoduché, radikální myšlence: rozhodnout se, co je mimo náš zájem, a přestat se tím zabývat. Lidé se podle ní vyčerpávají tím, že neustále řeší potřeby ostatních a zanedbávají vlastní fyzické, psychické a emocionální síly.
Psychologické výzkumy popisují střední věk jako přirozený životní přechod, mezi 38 a 45 lety dochází k pozoruhodné restrukturalizaci priorit. Psycholog Daniel Levinson hovoří o fázi, kdy člověk méně reaguje na tlak okolí a více vědomě formuje vlastní život. Tolerance ke stresu se snižuje nikoli proto, že bychom slábli, ale proto, že víme, co si zaslouží náš čas a co ne. Tento posun přináší pocit většího klidu a jistoty tam, kde dříve kypělo drama.
V určitém okamžiku se všechno zkrystalizuje do prosté, silné pravdy, kterou si u sebe ověřuji každý den: záleží mi na lidech, ale ne na všech. A už rozhodně ne natolik, abych kvůli nim opouštěla samu sebe. Zůstávám taková, jaká jsem.
Nezáleží mi na domácím nepořádku, na kombinaci sukně a oteplováků u dítěte, na večeřích o suchém chlebu, ani na tom, že pro někoho jsem moc a pro jiného zase málo. Není to lhostejnost. Je to přesné nastavení vlastní hodnoty, kdy se z „je mi to jedno“ vytváří vodopád svobody, který prostupuje každý můj den.
„Někdy stačí si přečíst ve správnou chvíli jednu správnou větu, která dovede dát životu nový směr nebo zavede přemýšlení do jiných končin.“
Drby nemusí být jen toxické. Kdy mohou vztahům prospět?
Léto po italsku v režii Aperolu: Objevte La Dolce Vita na Terrace Mánes
Promiňte, mám rakovinu: Vzpomínka na Kristinu Kim