Jak se Luigi Mangione stal mučedníkem

Už samotný mediální obraz zadrženého Mangioneho vyznívá jako scéna z komiksu. Záběry jeho příjezdu do New Yorku, kde je oděný v oranžové vězeňské kombinéze a obklopený houfem policistů v černém, za účasti samotného starosty města, působí takřka divadelně. Jak je možné, že jeden muž v oranžovém vězeňském úboru potřebuje takto masivní bezpečnostní doprovod? V mediálním prostoru se zároveň objevuje obvinění z „aggravated murder“ (vraždy se zvlášť přitěžujícími okolnostmi) spojené s terorismem podle zákonů státu New York – což Mangioneho pomstu na generálním řediteli povyšuje na ideologický čin.

Mnozí pozorovatelé se ptají, proč se tato obvinění objevují v těch samých hodinách, kdy došlo k další tragické střelbě na školách, jež často mívají desítky obětí. Vyvolává to otázky po politickém rozměru obžaloby, protože Mangione zabil jediného člověka, zatímco pachatelé masových střeleb – nebo třeba Kyle Rittenhouse, který se stal hrdinou konzervativní části společnosti – podobné „teroristické“ označení nedostali. Mangionemu přitom reálně hrozí doživotí, a podle některých zdrojů dokonce i trest smrti.
Členové americké veřejnosti a uživatelé platformy X dokonce začínají poukazovat na to, jak se úřady – v zemi, která se silně hlásí k náboženským hodnotám – ve skutečnosti podílejí na proměně Mangioneho v mučedníka.

Muž, který se stal symbolem

Právě tímto paradoxem se Mangione již zařadil po bok nechvalně proslulých „anarchistických“ postav, jako byl Ted Kaczynski či Gaetano Bresci. Naprosto nečekaným aspektem případu je však popularita, kterou si Mangione získal, a to zejména mezi mladými lidmi. Podle průzkumu společnosti CloudResearch, uskutečněného krátce po Mangioneho zatčení, uvedlo 27 % amerických dospělých, že cítí k Mangionemu „mírné“ nebo „velké“ sympatie; 12 % dokonce prohlásilo, že jeho čin považují za ospravedlnitelný. U osob mladších 30 let podpora vystoupala na 28 %, zatímco u lidí nad 50 let klesla k pouhým 5 %.

Co stojí za tímto nepřehlédnutelným jevem? Mnoho mladých Američanů se cítí frustrováno nedostatky amerického zdravotnického systému a neúměrnou sociální nerovností, která podle nich nadále narůstá. Navíc samotná pojišťovna UnitedHealthcare, jejíž generální ředitel byl zabit, proslula svým kontroverzním přístupem k pacientům. Často prý docházelo k automatickému zamítání pojistných událostí pomocí umělé inteligence, což mohlo vést až k úmrtím lidí, kteří tak zůstali bez zdravotní péče.

Příznivci Mangioneho proto kladou otázku: Není vražda jedné osoby (byť se jedná o závažný trestný čin) menším prohřeškem než potenciální vina oběti, jež možná nepřímo způsobila smrt tisíců lidí? Přísná obvinění, která byla proti Mangionemu vznesena, naznačují, že jeho čin vyvolal mezi vládnoucími kruhy značnou paniku.
Z médií proto zaznívají varování, že velebení násilí coby formy protestu je „znepokojivé“ a „nebezpečné“. Jenže na sociálních sítích přesto mezitím nabývá na síle #FreeLuigi a tisíce lidí v jeho rámci sdílejí osobní příběhy o boji s nefunkčními pojišťovnami a zdravotnickým systémem.

Hrozba pro soudní systém?

Jedním z nejvýbušnějších aspektů případu je možnost takzvaného „jury nullification“, což je situace, kdy porota sice uzná vinu obžalovaného, ale odmítne ho odsoudit z morálních či společenských důvodů. Bývalý federální prokurátor Neama Rahmani upozornil, že vzhledem k polarizaci veřejného mínění se tato možnost výrazně zvyšuje. 
„Nikdy jsem neviděl, že by obviněný z vraždy dostával takovou podporu. Pro některé je Mangione téměř hrdina,“ přiznal Rahmani. Zveřejněné Mangioneho prohlášení ve formě krátkého vzkazu („Tihle paraziti si to zasloužili.“) mezitím na internetu zaznívá stále hlasitěji. Je tedy nad slunce jasné, že výběr poroty bude pro okresního prokurátora Alvina Bragga klíčový. Ten se musí ujistit, že porotci nebudou k Mangionemu přistupovat s nepatřičnými sympatiemi.

Z širšího hlediska však případ Mangione zdůrazňuje hluboký rozpor mezi institucemi, které by měly občany zastupovat, a samotnými občany. Ti totiž vnímají, že jejich nářky zůstávají bez odpovědi – a to v tak zásadních oblastech, jako je zdravotní péče. 
Není žádným tajemstvím, že Mangioneho popularita stojí (byť ve velmi kontroverzním a násilném podání) na reálném společenském problému. To, že k projednávání tohoto tématu musela údajně přispět až vražda vysoce postaveného manažera, je pro mnohé tichým potvrzením toho, že se společenské pnutí dostává do bodu varu.

„Třída versus kultura“ – věčné dilema západní politiky

Nástupem pojmů jako „identity politics“ či „culture war“ se už poměrně dlouho zakrývá jádro problému – třídní nerovnost a nedostatečný přístup ke zdravotní péči. A právě Spojené státy, vzhledem ke svému unikátnímu systému zdravotního pojištění, se s tímto problémem potýkají v nebývalé míře. 
Na internetu se nedávno rozšířil recesistický meme, který si bere na paškál titulek z britského tisku o vládě Keira Starmera: „Don’t replace the culture war with class war.“ Ten se v pojetí uživatelů proměnil v cynické rčení o tom, jak se elitní establishment snaží odlákat pozornost od třídních problémů zdůrazňováním jiných, často velmi podružných témat.

V USA přitom přístup ke zdravotnictví představuje problém napříč politickým spektrem a Mangioneho případ to připomněl možná drsněji, než by si kdokoli přál. Tam, kde „kulturní války“ někdy zamlžují skutečná témata, se v Mangioneho příběhu těžiště posouvá k nevyhnutelné otázce: Opravdu je spravedlivé, aby lidé umírali jen proto, že si nemohou dovolit zdravotní péči? A neodvrací se politická elita od tohoto problému, který není záležitostí jen jedné strany či jednoho případu?

Tenká hranice

Nad tím vším se vznáší klíčová otázka: Je skutečně nutné, aby k vyvolání hlubší společenské reflexe musel někdo sáhnout ke krajnímu násilí? Odpověď by měla být samozřejmě záporná.  Jenže realita současné společnosti ukazuje, že instituce často selhávají v reakci na eskalující sociální a ekonomické napětí. Místo, aby zasáhly a hledaly řešení, stahují se za bariéru zákonů a formalit, zatímco se hněv veřejnosti upíná k extremistickým krokům. )

Luigi Mangione tímto vstupuje do dějin jako možná nejkontroverznější symbol nenaplněných požadavků lidí, kteří cítí, že je americký zdravotní systém zradil. V blížícím se procesu však nepůjde pouze o Mangioneho budoucnost; jeho příběh se stává zrcadlem celé společnosti, která si musí položit otázku, zda je s to naslouchat hlasu frustrace dřív, než podobné případy přerostou v další tragédie.