Dějiny ňadra aneb Ženská hruď vždy byla věcí veřejnou

Ženské tělo odpradávna inspirovalo umělce – můžeme se bavit třeba o Afroditě z Knidu, nebo o Botticelliho Zrození Venuše. V umění se nicméně odhalená ženská hruď objevila poprvé ve 4. století př. n. l., kdy sochař Praxiteles vytvořil sochu bohyně dnes známou jako Afrodité z Knidu. V helénském umění šlo o přelom, neboť to bylo poprvé, kdy máme důkaz, že byla bohyně zobrazena nahá. I dnes na ni někteří lidé pohlížejí se studem, přestože takové zachycení ženského těla bylo v té době normou. Toto liberální období ovšem netrvalo dlouho a záhy si sochy bohyň začaly cudně rukama zahalovat ňadra a klín a byly umisťovány na odlehlejší místa mimo zraky veřejnosti.

Období renesance charakterizují obrazy Panny Marie, která na řadě z nich kojí malého Ježíše. Z prsou se tak stal symbol mateřské lásky, něhy a péče. V tom samém období vznikla i Botticelliho malba Zrození Venuše, která je mnohými dodnes považována za jedno z nejlíbeznějších zachycení nahého ženského těla. Snad v těch dobách civilizace věřila, že nahé ženské tělo nebude nikdy zostuzováno, nicméně, alespoň v západní Evropě, takové přesvědčení nevydrželo dlouho a nahé ženské tělo, a tedy i prsa se staly nepřijatelnými. V knize A History of a Breast z roku 1998 píše americká historička Marilyn Yalom o tom, že vztah společnosti k ženským prsou diktovala především ekonomika a politika západního světa, kdežto Asii a Africe se takové pruderní tendence na nějaký čas vyhnuly. U anglického dvora bylo například odhalení jakékoli části těla považováno za nepatřičné a anglická královna Alžběta I. (1533–1603) od svého usednutí na trůn záměrně potlačovala své ženské rysy a oblékala se do mužsky vyhlížejícího oblečení. Ve Francii bylo vše však trochu jinak. Pro dvě velké ikony, Johanku z Arku a Marianne, symbol Francouzské revoluce, byla hruď zásadním symbolem. Ta první ji odvážně obemkla brněním a druhá ji hrdě odhalila na barikádách.

Učiněné zemětřesení ale nastalo až s nástupem dvacátého století. V roce 1913 k sobě Američanka Mary Phelps Jacob, která už měla plné zuby korzetů, sešila dva šátky a vznikla první podprsenka. První podprsenky měly ňadra sice spíše zplošťovat, ale brzy přišla Bettie Page
a Marilyn Monroe, které přitáhly k ženskému výstřihu pozornost celého západního světa a do pop kultury vnesly ňadra jako vrcholný sexuální prvek. I tenkrát ovšem převládal názor, že velká ňadra jsou vulgární, zatímco ta drobná, kterými byla obdařena například Audrey Hepburn, jsou elegantní a vznešená. 

V 90. letech se ženská prsa stala symbolem ženské emancipace a boje proti patriarchátu. Stačí si vzpomenout na Madonnu na turné Blond Ambition ve špičatém korzetu od Jeana-Paula Gaultiera. I díky takovým osobnostem se nám podařilo vztah k ženským prsou postupně poupravit. Přestože ženská hruď se neobejde bez sexuálního podtextu, chápeme ňadra jako důležitý a přirozený orgán lidského těla, který nemá žádný jeden správný tvar či velikost. Krásná mohou být i bez podprsenek či implantátů. My samy jsme zodpovědné za svůj zdravý vztah k našim ňadrům – nejen kvůli nám samotným, ale i kvůli příštím generacím žen, které svůj vztah ke své hrudi teprve hledat budou. Věci se pomalu, ale jistě mění. Koneckonců, žádná dvě prsa nejsou stejná, takže je nechme pohupovat podle libosti, protože jsou jen naše a jsou jedinečná.