ĎÁBEL NOSÍ PRAVDU

Když se před rokem a půl objevila Anne Hathaway na přehlídce Michaela Korse – v hnědém koženém kabátě a s ikonickou lesklou ofinou – a usedla vedle Anny Wintour, měla z toho média senzaci. Hathaway svým lookem (bezesporu promyšleným) doslova vzkřísila filmovou postavu Andy Sach – absolventky oboru žurnalistiky, která jde zkusit štěstí do prestižního módního časopisu Runway, i když je jí móda zcela ukradená. Připomeňme, že snímek Ďábel nosí Pradu vznikl na motivy stejnojmenné knihy Lauren Weisberger, která v ní zachytila svoji zkušenost s prací v jistém americkém magazínu. Byť všichni vědí ve kterém, autorka nikdy nepotvrdila, že by předobrazem obávané šéfredaktorky Mirandy Priestly byla právě Wintour. Ale zatímco ústřední herečky v čele s Hathaway působí dojmem, že v podstatě nestárnou, o samotném filmu, který nedávno čerstvě přistál na Netflixu, se totéž říct rozhodně nedá.

STŘEVNÍ CHŘIPKOU NA VYSNĚNOU VÁHU

Problematické jsou hned úvodní záběry, které „zábavnými“ prostřihy srovnávají ranní běžné úkony vysokých a štíhlých „klaperek“, tedy úspěšných žen, jež do svých vysněných kanceláří vyrážejí na jehlách. Předtím si ovšem na svá skinny těla elegantně navlékají svůdné prádlo, polonahé se významně producírují před zrcadlem, make-up si nanášejí, jako kdyby u toho natáčely reklamu, a k snídani si odpočítávají mandle do misky. Na druhé straně se připravuje na svůj pohovor Andy Sachs, normální holka, která si vlasy po sprše nechá volně uschnout, pusu si jen rychle objede tónovacím balzámem a cestou do podzemky se cpe obloženým bagelem, což má být nejspíš známka buranství. Mileniálkám, které dospívaly před érou body positivity a dodnes tak úplně nepřijaly svá těla, však tyto záběry vyvolávají nepříjemné flashbacky.

Následně si pro jistotu několikrát explicitně vyslechnou, že sacharidy jsou zlo a velikost 6 neboli 38 rovná se tlustá. Případně že největší kompliment, jaký můžete uštědřit ženě, je: „Vypadáš hrozně hubeně.“ Zaručený návod, jak toho dosáhnout, nabízí první asistentka Emily v podání Emily Blunt. „Držím novou dietu. Nejím, a když je mi na omdlení, dám si kousek sýra. Už stačí jen střevní chřipka a budu mít svou vysněnou váhu,“ švitoří poněkud z cesty, zatímco moje jedenáctiletá dcera u obrazovky šokovaně odpovídá. „Vysněná váha je..., já nevím, že musí přibrat asi deset kilo?“

Mám chuť ji obejmout, ale současně s ní i ty z nás, které jsme podobné metody kdysi braly vážně. Dodnes mám v paměti, jak jsme s kamarádkou každé ráno v autobuse cestou na gympl řešily, jestli dneska držíme dietu, nebo si můžeme dát rohlík. A zatímco já jsem večeřela jen jogurt (vydrželo mi to tři týdny, než se moje dieta zvrhla v rok tajného přejídání), ona si ke štíhlosti vypomáhala adipexem (lékem proti chuti k jídlu čili anorektikem).

PŘÍLIŠ LICHOTIVÁ SATIRA

Ve stínu bodyshamingu, který film ani trochu nezastírá, je těžké rozlišit, jestli je skutečně míněn jako satira na prostředí módní branže, nebo jeho oslava a obhajoba. Guardian ve své recenzi pro tuto ambivalenci použil složeninu flattire, která vznikla ze slov flatter (lichotit) a satire (satira). V podstatě jde o falešnou satiru, která se ve skutečnosti podbízí tomu, proti čemu je namířena. Typickým příkladem je zmíněný monolog Mirandy Priestly na téma blankytné barvy, během něhož blahosklonně Andy (a spolu s ní i přízemní diváctvo) poučí o tom, jak je móda podstatná. „Ta modrá představuje miliony dolarů a bezbřehou práci a je dost komické, že se cítíš tak povznesená nad módní průmysl, a přitom máš na sobě svetr, který ti vybrali lidé v téhle místnosti,“ pronáší ledově chladným hlasem. Je to děsivé a fascinující zároveň.

Podobným guilty pleasure se stává scéna, kde se zoufalá Andy, která nedokáže uspokojit vrtošivé nároky své psychopatické šéfky, nachází řešení v podobě kompletní změny šatníku a image. Usedlou šedou myšku v kárované sukni a svetru z polyesteru střídá Chanel girl v kozačkách nad kolena, kterou nepoznává ani vlastní přítel. Scény, v nichž Andy protočí několik luxusních outfitů během chvilky, přitom patří k nejzábavnějším, byť všichni víme, že tímto se definitivně upsala „ďáblu“. Také z pohledu feminismu Ďábel na svých rudých jehlách pokulhává. Ano, na jedné straně sledujeme byznys, kterému vládne žena, jež se obklopuje dalšími ženami. Nadto ji ztvárňuje asi nejcharismatičtější herečka ze všech možných.

„Streep má mimo jiné za sebou spoustu silných ženských rolí ve filmech, jako je Julie a Julia, Výkřik ve tmě, Silkwoodová a tak dále, což z ní učinilo ikonu lesbiček a feministek – v tomto ohledu je dokonalou představitelkou,“ píše ve své eseji Gender Identities and the Patriarchy in The Devil Wears Prada (2016) Nikolai Christoffersen. Na druhé straně film staví ženy do patriarchálních soutěživých vztahů, ze kterých může vyjít vítězně jen ta s nejostřejšími lokty, nejštíhlejší a nejatraktivnější.

UTŘÍT SLZY A VYDRŽET

S odstupem let se tak Ďábel nosí Pradu jeví především jako příkladným dílem hustle culture, kterou přede dvěma lety (ne)slavně obhajovala pro magazín Variete i Kim Kardashian: „Prostě zvedněte prdel a makejte. Zdá se mi, že v dnešní době nechce nikdo pracovat.“ Ve filmu tahle knížecí rada zaznívá z úst art directora Nigela (Stanley Tucci), který Andy peskuje, že se dostatečně nesnaží. „Když se mi něco povede, ani si toho nevšimne. Když ale něco zkazím, je tak jízlivá,“ snaží se mu Andy vybrečet na rameni, zatímco on jí suše odpovídá, ať dá výpověď. „Andy, podívej se, ty jenom fňukáš. Místo, kvůli němuž by tolik lidí vraždilo, ty jenom tak trpíš.“ Co udělá Andy? Otře slzy, zatne zuby a rozhodne se, že rok vydrží. Pak bude mít totiž dveře otevřené kamkoli.

Redaktorka Mekita Rivas, která pro americký Harper’s Bazaar napsala k patnáctému výročí premiéry pěknou glosu, v této souvislosti zmiňuje takzvaný big break mýtus. „Film se nás snaží přesvědčit, že taková pracovní příležitost stojí za to, abychom vydrželi cokoli. Andy se potýká s nízkým platem, nedostatkem benefitů i nafoukanými kolegy a to všechno s vidinou, že se profesně posune.“ Big break v tomto případě znamená průlom v kariéře, příležitost, která se neodmítá, i když kvůli ní ohrozíte svoje vztahy nebo duševní či fyzické zdraví – což se ve filmu i děje. Často totiž podléháme dojmu, že další podobnou šanci už nedostaneme. Ďábel nosí Pradu přitom není jediným snímkem prvních let začátku tisíciletí, kde se tento leitmotiv objevuje, Rivas zmiňuje také komedie Jak ztratit kluka v 10 dnech nebo Přes noc třicítkou. „Tyto filmy položily základy pro archetyp girlboss, který v poslední dekádě ovládl diskurz kolem žen na pracovišti. Snažily se nás přesvědčit, že pokud na všechno řekneme ano a opřeme se do práce s neutuchajícím nadšením a oddaností, bude nám odměnou rohová kancelář, exkluzivně znějící pozice a obdiv kolegů.“ Dnes se společenské misky vah opět překlápějí. Moderátorka Linda Bartošová kupříkladu na Instagramu nedávno publikovala své poznámky, ve kterých uvažuje nad různými důvody, proč odešla z médií a preferuje práci na volné noze. V jednom bodě ironicky uvádí: „Musela bych deklarovat úctu k profesi tím, že budu svou únavou a počty hodin na místě dokazovat, že práce je ctnost a poslání a já přece ty víkendy moc nepotřebuju a žít taky ne a vlastně i ta láska a kámoši jsou trochu přeceňovaný, ne?“

PŘÍZRAK MIRANDY PRIESTLY

Optikou dneška se skutečně spousta jevů ve filmu Ďábel nosí Pradu jeví jako toxické či překonané. Koncept girlboss se kolem roku 2020 zdiskreditoval, když skrze hnutí #BlackLivesMatter začalo vycházet najevo, že řada úspěšných šéfek a self-made podnikatelek vystavěla ve svých firmách podobně toxické prostřední, proti kterému se původně vymezovaly – včetně šikany a ponižování zaměstnanců. To je třeba příklad Emily Weiss, slavné zakladatelky beauty značky Glossier, blogerky Leandry Medine, která vedla kultovní lifestylový web Man Repeller, nebo Yael Aflalo, jež původně stála za vznikem udržitelné oděvní značky Reformation. Jedna z mála, kdo kritické hlasy nakonec ustál, byla Anna Wintour. S koncem girlboss nicméně přišla podle expertky na současné trendy Pavlíny Louženské nevyhnutelně i otázka, co dál. „Feminismus do té doby vyprávěl příběh o work hard, play hard a pantsuits. Ale nevyšlo to a od té doby je ženský empowerment v krizi,“ píše ve svém posledním newsletteru. Odpověď už mnoho měsíců pozorujeme v dnešních módních trendech, které jsou plné eskapismu v podobě něžného balletcore, dívčího preppy stylu a roztomilých mašlí. Zatímco slovo boss jsme ze slovníku škrtli, girl si dál žije svým životem – asi jako Andy Sachs, která v závěru filmu teatrálně hází svůj mobil do fontány a vydává se jiným profesním směrem. A právě v tomhle se zdá být poselství filmu naopak stále relevantní. Ne, všechno opravdu vydržet nemusíme. Ani za cenu, že kvůli tomu ztratíme vstupenku do světa, pro nějž by miliony dívek zabíjely. Protože jak říká nedávno zesnulá Iris Apfel: „It’s better to be happy than well dressed.“ A módní legendě to zkrátka věříte