Co vám poví sen

Také vám přijde, že ať vezmete do ruky jakýkoli časopis, otevřete si internet, blog nebo podcast, vysype se na vás hromada informací, jak přechytračit proces stárnutí? Na jedné straně to dává smysl. Lidský věk se ve 20. století prodloužil v průměru o pětadvacet let, žijeme tedy o čtvrtstoletí déle, žijeme aktivněji a chceme si ten náš delší život užít nejen v plné síle, ale i kráse. Ale co s tím, když nám všude všichni říkají, že jenom to, co je mladé, je krásné? Máme vlastně jinou možnost než naskočit do křeččího kolotoče a splynout s davem honícím se za tou nejnovější, nejprogresivnější, nejšílenější procedurou, díky níž budeme stále vypadat na pětadvacet? Nebo – pro ty méně odvážné z nás – hledat aspoň další zázračné sérum nebo krém? Nechci, aby to znělo, že mluvím odněkud shůry, i já běžím v tom křeččím kole. Co běžím, přímo sprintuji. Vždyť proč jinak bych se s takovou vervou pouštěla do noili x DP, každý den na sebe svítila LED maskou nebo se nechávala probíjet elektřinou?
Ano, protože podobně jako moje o něco starší kamarádka Sherri se držím hesla: „Bez boje mě nedostanou.“ Ale přece jen, není ten tlak na nás ženy určitého věku – botox si dnes nechávají píchnout i dvacítky, takže se to týká každé, která sfoukla aspoň pár tuctů svíček na dortu – už trochu přitažený za vlasy?

VÝLET K JEZERU

Jaký by byl svět, kde by vrásky a povadlá kůže nikoho nepohoršovaly? Kde by je nikdo neviděl jako problém, který je zapotřebí okamžitě odstranit? Povím vám svůj sen, který si často v hlavě přehrávám. V něm už pěknou řádku let žiju daleko od města přeplněného lidmi, auty a konzumem. Nevím proč, ale můj snový život se z nějakého důvodu odehrává někde na severu. Daleko v horách, kde se lépe dýchá a není to jen tím čistším vzduchem. Není to na samotě, nestala se ze mě poustevnice. Žije nás tu docela početná komunita stejně smýšlejících lidí, kteří se snaží žít v co největším souladu s přírodou. A ne, není to ani žádný kult. Řeší se tu jen úplně obyčejné věci, tématem je život sám a „velká večerní“ tu znamená jedinečnou hvězdnou show, která se odehrává každou noc na obloze. Vůbec nikdo tu neřeší, kdo má jaké vlasy a kolik kdo má vrásek, či jestli přibývají. Prostě si toho vůbec nikdo nevšímá.

Stojím tu na břehu jezera, je pozdně letní ráno. Chladná voda mě lechtá po prstech na nohou. Zatajím dech, s rozhodností hodné vikinské bojovnice vpochoduji do té tmavé mokré náruče a nechám se jí pohltit. Nasadím rychlé tempo, hlavu přepnu na automat. Moje tělo vytrénované každodenním pohybem ukusuje z vodní hladiny. Cítím sílu svých svalů, objem svých plic a soustředím se na své dýchání. Tady a teď. Když doplavu na druhý břeh, endorfiny dělají své. Sednu si do vysoké trávy a každou molekulou svého bytí cítím, že jsem šťastná. Kapky vody na mé kůži se lesknou v paprscích vycházejícího slunce. Kůže je opálená od sluníčka a ošlehaná větrem. Což mi připomíná, že se chci zastavit za S., naší místní bylinářkou. Ta totiž míchá z místních ořechů a řas úžasný lektvar, který skvěle funguje nejen na bolavé klouby. Mažu se jím celá od hlavy až po paty a ten pocit je..., ááááh, ráj na Zemi! Rozpletu nohy z tureckého sedu, své dlouhé šedivé vlasy spletu do ledabylého copu, hodím na sebe starou košili po manželovi a rázným krokem vyrážím do místního obchůdku. I v asketickém životě je na dobrý krém vždycky místo.

Péče o sebe samého znamená pro každého z nás něco jiného. Stejně jako existují různé pohledy na stárnutí. Někdo je spokojený s věcmi tak, jak jsou, klobouk dolů. Druhý možná ne tak docela, ale uvědomuje si, že stárnout je dar, který se ne každému poštěstí, a nějaký ten fald a vráska jsou daň, kterou je ochotný za svůj věk zaplatit. A pak jsou tací, kteří nebudou spokojeni nikdy a budou se honit za věčným mládím. Každý by však měl mít svůj sen, ve kterém si může prožít a pochopit to, co by si doopravdy ve skutečném životě přál.