Cizí dítě

Ale to už ji kus houby, který snědla, odvádí jinam. Stranou. Pryč od Heiniho. Od dítěte. Výš. Chtěla výš. A tak se zvedla z mechu a šla. Heini ji nechal. Znal ten pocit. Tohle ho v lágru zachraňovalo, oblbovalo. Pocit síly. I když lámal kámen a vážil sotva třicet kilo, měl pocit, že je Viking řítící se do bitvy. Houby znal a znala je i Stáza. Teď skoro běžela. Do nohou ji šlehala ostrá tráva. Z tenkých nitek drobných ranek na lýtkách občas ukápla slza krve. Nahoře si lehla na skálu. Soustředila se. Bylo to jako hlt čiré kořalky, jako šlehnutí biče, houba jí obtočí smysly silou. Tou, co nevyprchá. Tou, na kterou čekala celé léto. Celé jaro. Celou zimu. Sušené houby ji nemají. Sušené houby jsou na hovno. 

Věděla, že dolů musí sejít teď. Jinak to nedokážou. Musí být sjetí. Jako Finové, co se ládovali muchomůrkami, když vyráželi do útoku proti Rusům. Kdo jiný než sjetý voják může hodit zbastlený molotov proti kulometu? Stáza les znala. Heini les znal. Houby tady sbírali jako malí fakani spolu. Spolu na to přišli. Nikdo jim to nemusel prozrazovat.
Když viděla Heiniho tenkrát v lese, položila koš s děckem do trávy a Heini řekl: „Bude léto a pak podzim.“ Nezeptala se ho tenkrát, co se mu dělo v lágru. Nechtěla to vědět. Zeptala se:
„Jaké byly tam?“
„Jiné. I lišejník chutnal jinak. Ale kdy- bych je neměl, zdechl bych tam.“
Stáza ho objala modrýma, do prázdna upřenýma očima. Pak si uplivla: „Čurini, chtěli nás dostat, co?!"
Stáza věděla, že se znova sejdou. Věděla celou válku, že to dobře dopadne. Jen s děckem nepočítala. Kdyby se do Lebensbornu dostala na podzim, nestalo by se to. Tím si byla jistá. Ale sušené jsou na hovno.

Vlak zahoukal. Kdesi daleko v údolí. Ale Stáza to zahoukání slyšela. Nenáviděla ho. Vždycky prořízlo vzduch jako ostrá kudla břicho. A Stáza chtěla ticho. Představovala si, jak vlak do jejích hor (ano, Stáza si myslela, že hory patří jí) přiváží lidi, co v horách nemají co dělat. Turisty v pumpkách a kožených botách se směšnými holemi, vojáky, oficíry a jejich paničky, verbež odevšad, všechny, kteří v horách, v jejích horách! neměli co dělat. Co sem nepatřili. Co se tady nenarodili, co horám nerozuměli. Co se chtěli nadýchat čerstvého vzduchu a přitom ten čerstvý vzduch zasmradili svýma novýma botama a městem. Stáza toužila po tom, aby trať kolem Losin vyhodili do vzduchu hned, jak ji postavili. Do údolí Desné přiváží všechno to ulízané, dobře oblečené, hladké a slizké lidstvo. Stáza to neuměla přesně pojmenovat. Civilizace? Pokrok? To jsou slova, která Stáza z hájovny nepoužívala. Možná je ani neznala. Jen toužila po tom, aby se to nedělo. Aby byla jen ona, les a hory. Možná ještě Heini. 

Vyrůstat s otcem v hájovně bylo jediné, co před válkou Stáza znala. Matka zemřela na souchotě a Stáza si ji nepamatovala. Když jí bylo patnáct, začali ti, kteří přišli do hájovny, nebo i učitelé ve škole dole v Losinách říkat, že se jí podobá. Otec měl její fotku v rámečku a Stáza se občas učesala jako ona. Matčiny šaty visely pořád ve skříni, otec je nikdy nevyhodil. Naučil Stázu o lese všechno, co věděl. Naučil ji střílet, stáhnout a vykuchat vysokou, stopovat rysa i divočáky. 
Heiniho ve skutečnosti poprvé nepotkala Stáza na táboře mladých socialistů, Rote Falken si říkali. Byli to děti levičáků a komunistů z Loučné nad Desnou, v pětatřicátém uspořádali letní tábor. Stázin otec jim vybral místo v lese, kde si postavili stany, a dovolil Stáze, aby zůstala s nimi. Heini byl o čtyři roky starší než Stáza a dělal v Rote Falken vedoucího tábora. Rudý sokol. To byl celý Heini. Stáza ho nepoznala tam, Stáza ho znala už dlouho. Heini se toulal často sám po lese a Stáza taky. Potkali se kousek od hájovny, to byli ještě oba děti. Stáze mohlo být tak deset. Toulali se pak spolu čím dál častěji. Heini to neměl doma lehké, byl z Pekařova, z Beckengruntu, měl pět sourozenců a jeho máma na to byla sama. Otec byl Němec, padl v první světové válce a Heiniho máma, Češka, byla socialistka, nebo to spíš byla jenom spravedlivá, rázná ženská. Heini mluvil česky i německy, máma nechtěla, aby zapomněli řeč, kterou mluvil jejich otec, a tak se u nich střídala němčina s češtinou, jak to zrovna přišlo. Se Stázou Heini mluvil česky. Ale moc toho nenamluvili. V lese byli většinou potichu. Šlapali na hřeben, našlapovali kolem kořenů kleče a koupali se v ledových tůních. Nikoho jiného nepotřebovali, nikdo jiný se o ně nezajímal.

A ty lesy! Ach ty lesy! Tolik je znali. Tolikrát se v nich ztratili. Sami a pak spolu. Když sněžilo a byl podvečer, vločky sněhu se jim snášely na jazyk. Chutnaly jako probuzení, jako nový den, který se jim pomalu stáčel u nohou. Chodili těmi lesy spolu a pak sami. A pak zase spolu.
A když začala válka, Heini se už nechtěl dál toulat se Stázou lesem. Zaslechl volání. Kdoví, čeho vlastně. Chtěl se stát víc mužem? Proč? Nechtěl stát stranou? Co tak najednou? Každopádně něco ho volalo dolů. Dolů z hor. Pryč od Stázy, od toho, co znal. Stáza mu nebránila. Neměla jak. Nevěděla jak. Heiniho hnala zvědavost na svět. Nechápal, zatím ještě nechápal, že jeho svět jsou Stáza a lesy. A hory tak blízko. Přidal se k místním Rote Falken. K těm, co si mysleli, že zabrání zlu. Chtěli světu vyprávět příběh o tom, jak je zlo nebezpečné a jak mu svět, když se proti němu spojí, může zabránit. Jenže zlo mělo jiný, hluboce lidský příběh. Velmi dojemný, vysoce nakažlivý. Mnohem temnější, protože sliboval světlo a velikost a oslňoval svou temnotou tak, že ho prohlédli jenom někteří. Ti se pak sice spojí, ale už bude skoro pozdě. Příběh o nové rase, o očištění, o novém prostoru, o nových začátcích a oběti a krvi – příběh o novinkách, ten se poslouchá mnohem líp než příběh o přátelství, o udržování toho starého a jeho pomalém zlepšování. Příběhy o tom, že se poučíme a na starém vybudujeme něco, co bude o něco málo lepší, jsou tak pomalé, zastaralé a nudné. Lidé si raději postaví nový dům, než aby si uklidili ten starý. Bleskové začátky a nové, úplně nové věci zčista jasna jsou mnohem, mnohem zábavnější. Zázraky vždycky ignoranty spolehlivě zabaví. Někdy na dlouho. Někdy na chvíli.

Stáza měla ty správné rysy, které slibovaly novou rasu. A náhončí nového příběhu obcházeli lesy. Jednou došli i do hájovny a našli Stázu. A přestože kopala a bránila se, změřili jí všechno. Chovaly se k ní jako k laboratorní kryse. Jako k chovnému dobytku. Heini tam dole bránil starý svět a staré pořádky a Stázu přinutili násilím, aby plodila nové pořádky, nový svět a novou rasu. Stáza se bránila, ale pak se rozhodla, že se raději zamyslí nad tím, jak být chytřejší. Jedla houby a lišejníky, ale věděla, že sušené v zimě jí nepomohou. A taky že nepomohly. Nosila dítě. Ať se snažila, jak chtěla, dítě uvnitř ní rostlo a sílilo. Ale válka slábla. Heini byl už dlouho pryč. Ale Stáza věděla, že ho jednou zase znova potká.
Když utíkala, nikdo ji nehledal. Válka dodělávala v lesích a její mršina se začínali rozkládat na půdě dějin. Všichni měli na práci svou vlastní záchranu. Kdo by se staral o jednu laboratorní krysu a výsledek experimentu?
Možná že sejít dolů z hor, protože dítě zimu nahoře nepřežije, bude těžší než celá válka. Ale Heini tentokrát neodejde. Stáza to ví, stejně jako předtím věděla, že proti tomu volání (čeho vlastně?) nemá šanci. Vlak zase houkal údolím. Stáza zvedla koš s dítětem. Připadal jí těžký. Heini koš vzal za druhé ucho. Dolů to bylo ještě daleko. Kručelo jim v žaludku a houby pomalu začínaly rozdělovat svou sílu. Pro děti hor není lehké přiznat porážku těm dole v údolí. A oni to udělají pro to cizí/její dítě. Stáza neví, jestli ho bude milovat. Ale možná je dobrý začátek už jenom to, že ho cestou neudusila mechem. A vztekem. S Heinim možná bude schopná tam dole žít. Kdoví, co je ještě čeká? Tam dole to neznají. Tam dole to nechápou, ale možná až děcko přežije první zimu, budou se moct vrátit. K sobě. K lesu. Houby odvíjejí svoje vlákna v myslích těch dvou. Tisknou k sobě koš z cizím dítětem. S dítětem, které je teď jejich.