New online era is coming. Představujeme nový web HARPER'S BAZAAR

Esej Daniely Peštové: Jak na nový rok...

Jsou novoroční předsevzetí bič, který jsme si na sebe upletli a odsuzujeme se jimi už předem k jistojistému pocitu selhání? Nebo je to naopak výborný způsob, jak se vybičovat ke změně, kterou stejně potřebujeme? Záleží na úhlu pohledu, píše Daniela Peštová.
Daniela Peštová
——
29. prosince 2021

Foto: Matúš Tóth

Když přijde na novoroční předsevzetí, není podle mě černobílejšího tématu. Tady opravdu neexistuje žádná šedá zóna. Ani jen náznakem. Existují jen dvě skupiny lidí. Ti, kteří si novoroční předsevzetí rok co rok s pravidelností dávají, nehledě na jejich výsledek, a ti, kteří jejich existenci považují za ztrátu času. Nevím, jestli je přístup první skupiny známkou jejich obrovského optimismu, nebo zda jsou k tomu dohnáni vším tím neodbytným bombardováním na toto téma, kterého se v tomto ročním období vyrojí víc než hub po dešti. A stejně tak netuším, jestli zaryté odmítače dohnal k jejich postoji strach z neúspěchu, nebo prostě jen nevěří, že úderem půlnoci posledního dne v roce se jako mávnutím kouzelného proutku změní vše k lepšímu.

Ať tak či tak, já říkám rovnou, že se předsevzetím nebráním. Protože kdy jindy než na přelomu roku je nejlepší čas zrekapitulovat si, kde jsem, jak jsem, proč jsem a co bych ráda, aby bylo jinak? A fakt, že podle internetových statistik jenom polovina lidí, kteří si předsevzetí dávají, je úspěšná, nejspíš nemůžeme úplně svádět na datum, které začíná dvěma jedničkami. Podle mě ten problém bude spíš v tom, JAKÉ cíle si dáváme, než KDY si je dáme.

Asi se shodneme na tom, že abychom ve svém životě provedli změny, které nezbytně potřebujeme pro spokojenější život, nebo po kterých prostě jen tak toužíme, nepotřebujeme k tomu žádné magické datum. Na druhé straně já sama jsem jednou z těch, kterým jakýsi deadline pomáhá. První krok je pro mě vytyčení si cíle, druhým pak vybrání si přesného data, kdy začnu s jeho plněním. Období mezi tím je jakousi duševní přípravou. Něco jako když jezdí sportovci před zahájením sezony na soustředění.

Ráda si své vytoužené cíle plánuji k určitým datům a ke svým plánovaným změnám používám milníky jak velké, jako třeba narozeniny nebo právě začátek nového roku, tak i ty menší, třeba první den v měsíci. Nebo úplně prachobyčejné pondělí. Důvod je pragmatický. Když se totiž podaří se vytyčeného itineráře držet, tak se to moc hezky počítá.

Nesmírně důležité je nepřecenit své síly. Pamatuji se na jedno svoje novoroční předsevzetí před asi deseti lety, kdy jsem se rozhodla vkročit do nového roku jako vegetariánka. Už po prvním dni, kdy jsem neměla chuť na nic jiného než na filet mignon s pepřovou omáčkou a pořádný cheeseburger servírovaný se vší parádou, jsem věděla, že to nedopadne podle mých představ. Nebo ten rok, kdy jsem si ve snaze trávit víc času pohromadě jako rodina dala za cíl společné nedělní večery trávené hraním stolních her, nebo aspoň sezením všech pěkně na jednom gauči u vybraného filmu. Pravdou je, že fiasko tohoto až kýčovitého scénáře nebyla úplně moje vina. Přece jen bylo k jeho úspěchu zapotřebí účasti všech členů naší početnější domácnosti, kterým na rozdíl ode mě přišlo, že spolu trávíme času až dost. 

I když si nedávám předsevzetí každý rok, letos o pár přemýšlím. Rok 2021, který navázal na už tak velmi náročný rok 2020, byl pro mě hlavně po té psychické stránce hodně namáhavý. Jako žena určitého věku řeším kolotoč hormonálních změn a výzev, které s sebou toto období přináší. A nemůžu ani ignorovat, v jaké bouři se jako společnost zmítáme – ať už v té zdravotní, politické, ekonomické nebo ekologické. Její konec je v nedohlednu, a až se přežene, fakt, že za sebou zanechá spoušť katastrofických rozměrů, je téměř nevyhnutelný. Trochu moc na rodilou pesimistku, byť konvertovanou na usilovnou optimistku. Proto i víc než kdy jindy bilancuji a příchod nového roku beru jako příležitost začít dělat některé věci jinak. Zvolňuji krok, protože pokud to neudělám, může se stát, že zmrznu v letu. V mém hledáčku nejsou mety žádných epických proporcí, i když to neznamená, že jejich dosažení bude tím pádem snadné. Zvlášť v dnešní době. Prioritou je pro mě duševní zdraví, které dostává poslední dobou nejvíc zabrat. Hledání rovnováhy a klidu. Nevím sice ještě jak přesně, jestli s pomocí nějaké appky, nebo formou každodenní večerní „meditace“, ale jsou to věci vysoko na mém seznamu.

Více se dočtete v lednovém Harper’s Bazaaru. Právě v prodeji! 

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu