Kristýna Mazánková, redaktorka

Vždycky jsem byla nadšený chodec a chůze byla přirozenou součástí mého všedního dne. Chodila jsem pěšky na schůzky, křižovala hlavním městem, ignorovala přeplněné tramvaje. Home office mě však dost zásadně zpomalil, vlastně až zastavil. Díky tomu nyní svou chodeckou výzvu naplňuji s kočárkem. Těšila jsem se na dlouhé procházky, ale realita byla méně romantická. Deset kilo navíc a hlavně značně povolené tělo, kondice na nule i změny, kdy se tělo dávalo svým přirozeným tempem dohromady – tenhle mix způsobil, že jsem se při první tříkilometrové vycházce trasou kolem městské přehrady šourala jak lenochod. Bolely mě nohy a bolel mě střed těla. Svaly nadávaly. Ale nevzdávala jsem to a každý den šla. Hodinu svižné chůze. Druhý den to bolelo taky, i po týdnu. Ale pak už to bylo lepší. Každým dnem jsem cítila, že je mi líp. A občas jsem se musela hodně přemlouvat, to když pršelo, byla zima a mlha. Překvapivě mě takové počasí, kdy jsem venku potkávala jen další chodce s kočárky nebo ty, kteří venčili své psy, moc bavilo. Jako kulisa k zadumanému kroksunkroku to je ideální. A úplně nejlépe se mi chodí v lese, na lesních cestách, kdy během chůze můžu oči koupat v zeleni. Myslela jsem si, že za měsíc ujdu sto kilometrů. Tak tomu se můžu jen smát. Jde to pomalu. Ale jde to!