Nora Grundová, šéfredaktorka

Tak jsem se konečně po zimě zase rozchodila. Sice patřím k těm, kteří se radují, jak jim jemný soustavný déšť zalévá zahrádku, ovšem na nějaké velké vykračování přírodou nebo městem to doteď moc nebylo. Naopak kombinace chladno, ale slunečno je pro chození ideální. Dávám si v průměru šest kilometrů denně. Nejčastěji chodím pěšky z domova na svůj bylinkový záhon, který mám v komunitní zahradě na Císařském ostrově. Jedna cesta trvá tři kilometry, takže jsem tam svižným krokem za půl hodiny. Jen pro pořádek, zatímco běh mi nikdy dělat radost nezačal – opravdu jsem to zkoušela a definitivně vzdala – svižný krok ano, jde s ním dobře sladit dech, třeba deset rázných kroků na jeden nádech a dvacet na výdech. Garantuju, že do půl hodiny jste z takového dýchání v transu, takže vám není ani zima ani horko, nic vás nebolí a nejradši byste všechny objali. Přitom obyčejný kyslík.

Lockdown mě také naučil něco nového – pravidelně chodit na procházky po Praze.  Přesněji mezi vilami v Bubenči, na Hanspaulce nebo v Ořechovce. Sto let staré zahrady, po kterých by klidně mohl běhat Karel Čapek, tam pomalu rozkvétají. Chůze umožňuje, že si člověk může v klidu vymyslet celý příběh, kdo tam asi bydlí, proč má tyhle záclony, proč si nazdobil okno právě těmihle květinami, proč zrychtoval krásný starý plot a vyměnil ho za něco hnusného, proč nechal celý dům zarůst psím vínem a jestli vůbec někdy lze opustit takovou krásnou ulici. Občas uprostřed přísně rezidenčních vil narazím na rebelskou kavárnu, kterou nedokážu přejít. Takže se dorazím kofeinem a usednu k něčemu, co zrovna kvete.