Vykoupení Johna Galliana

Lucie Tomišková: Spásná ozvěna 

Kdo byl toho lednového večera pod pařížským mostem Pont Alexandre III., hovořil o transcendentálním zážitku. Na konci přehlídky Artisanal značky Maison Margiela prý diváci celé minuty křičeli, dupali a tleskali, i když dobře věděli, že se John Galliano neukloní, bylo cítit, že chtěli vyjádřit to bouřlivé vzrušení a uznání, že móda může mít stále takovou sílu, vyvolávat šok a úžas. Galliano byl kdysi velkým módním showmanem, který propojoval extravaganci impresária s nespoutanou představivostí kreativního génia. Plamen hořel tak silně, až ho spaloval. A nyní se pochodeň znovu rozhořela. Tohle byl druh show, jaká nebyla vidět více než dekádu, možná dvě. I s dávkou ironie, přehlídka nyla koncipována jako možná nejvíce offline ze všech, spíše jako osobní zážitek, přesto se stala nejvíce virální. S přibývajícími obrázky v instafeedech ale stále jasněji bila do očí podobnost modelů s archivními kusy Galliana pro Dior. Vždyť tohle už jsme dávno viděli! Ten historizující ráz, dekadence a teatrálnost mě na první dobrou nestrhly. Celé to na mě působilo spíš jako oživení něčeho, co už bylo vytěženo, forma nostalgie. Navíc ve mně čím dál víc bublala myšlenka: „Nemělo by tu být snad vidět více Margiely?“

KAM SE PODĚL MARGIELA

John Galliano vždy dokázal odvyprávět skvělý příběh, obsadit ho, obléknout, inscenovat, poskytnout komplexní zážitek. Na začátku tisíciletí Gallianovy přehlídky pro Dior či vlastní label platily za nejžhavější akce v Paříži. Lidé chodili do opuštěných skladišť na okraji města a hodinu čekali venku v mrazu, aby je pustili dovnitř a maestro je přenesl do jakékoli říše, kterou si zrovna vysnil. Tentokrát to dokázal znovu. Zašněroval krásné mladé muže do korzetů, stvořil oživlé porcelánové panenky, sladké i děsivé. Ale nebyla to jen tato podmanivá scéna, co fascinovala. Byly tam hlasité ozvěny Gallianových vlastních příběhů z minulosti – jeho práce u Diora, ale také mistrovská technika. Stejně jako Cristóbal Balenciaga ve své snaze o dokonalý rukáv, i Galliano se celou svou kariéru honil za dokonalými šaty s šikmým střihem (bias cut). Byl pro něj charakteristický.

Označení „řemeslné“ tu nebylo pro nic za nic. „Nejsem tu jen proto, abych byl kurátorem Martina Margiely. Rozumím psychologii Martina Margiely a využívám ji k posouvání věcí vpřed,“ řekl před časem Galliano v rozhovoru pro Business of Fashion. A dostál svým slovům! Shrnutí různých přístupů, vynálezů a experimentů v této kolekci by vydalo na celou stránku, ale ve stručnosti se celému týmu podařilo prolnout starou školu a high-tech technologiemi rozšířit definici couture. Podle všeho to byl úžasný, neobyčejný moment módní magie, který musíte zažít, abyste tomu uvěřili. Včetně načasování – na celou událost svítil úplňkový měsíc. Martina Margielu jsem našla ve způsobu technik posunutých k novému zenitu, a ve filozofii zabudované hluboko v kořenech samotné Artisanal jsem možná našla odpověď na to, proč Galliano může tolik těžit právě ze své minulosti a archivu. Úcta k minulosti a emocionální rezonance živily představivost zakladatele domu až do jeho odchodu do důchodu.

SPRÁVNÉ NAČASOVÁNÍ

Žijeme v době, kdy vyhrávají peníze bez ohledu na formu uměleckého vyjádření? „Producenti jsou silnější než hudebníci. Galerie silnější než malíři. A velké společnosti jsou silnější než návrháři,“ vyjádřil své obavy z toho, že jsme na cestě k superznačkám, miliardám a globalizaci něco zásadního ztratili a nevíme, jak to získat zpět, nedávno Pierpaolo Piccioli, bývalý kreativní ředitel značky Valentino. Show Margiely se svými deformacemi a divadlem bez zjevného komerčního záměru možná představovala odpověď na toto všechno. (Byť celou show platila společnost Only the Brave, konglomerát vedený Renzem Rossem, který vlastní Margielu.) Může být ale módní byznys živen jen nápady, nebo jde jen o zbožné přání? Podle jedné kritiky z New York Times jde vzhledem k tak extatickým reakcím na show možná o formu vykoupení. Nejen pro Galliana se vším jeho talentem a jeho prohřešky, ale pro kohokoli, kdo se podílí na korporatizaci inspirace. Oslavě Galliana mohl pomoci i návrat luxusní vintage módy, která nyní symbolizuje vrchol exkluzivity. Čím více bohatí bohatnou, tím spíše se chtějí odlišovat. Nejde tedy jen o peněžní hodnotu šatů, ale i o jejich vzácnost, unikátnost a určitou křehkost. (To proto se vytahují na Met Gala všechny ty vintage róby). Nyní všichni prahnou po Gallianovi, protože tohle on reprezentuje. Je to mistr řemesla, jeho práce je součástí exkluzivních archivů, má silný příběh vzestupu a pádu a navíc je zástupcem avantgardy, což je další způsob, jak se ultrabohatí vymezují – méně přístupným vkusem. Zároveň, jak píše i Vanessa Friedman v New York Times, na jeho příběhu se ukazuje, jakým způsobem asi budeme nakládat s fenoménem cancel culture – pokud se ti zapovězení budou dostatečně kát, pokud si to tvrdě odpracují, vezmeme je zpátky. A co víc, může přijít i zářný comeback. V současné trochu bezradné době, kdy se návrháři v čele módních domů střídají jak loutky na orloji, navíc Galliano reprezentuje stálost a vytrvalost. Nezabalil to, nerezignoval, ani se neztratil v překotné digitální době. Dostal druhou šanci a využil ji naplno. Na cestu mu posvítilo i vyprávění dvouhodinového příběhu o vykoupení v dokumentu režiséra Kevina McDonalda High & Low: John Galliano z roku 2023.

KAJÍCNÝ FÉNIX

Galliano byl jmenován na pozici kreativního ředitele značky Maison Margiela v roce 2014. Sám Martin Margiela módu opustil roku 2008 po téměř třiceti letech v roce, kdy cítil, že již nedokáže čelit celosvětově rostoucímu tlaku a přerůstajícím požadavkům na obchod. Tlak této doby fatálně neustál ani další soudobý geniální hráč, Alexander McQueen, když v roce 2010 spáchal sebevraždu. A s nadsázkou by se dalo říci, že ve společenském slova smyslu se pro ni rozhodl i John Galliano o rok později svým antisemitským opileckým chvástáním. V době, kdy byl nejspíš na okraji svého vyhoření a tvůrčí krize, kdy propadl závislosti na drogách a alkoholu a kdy se z miláčka módní scény postupně stával hýčkaný tvor ve zlaté kleci, který sám sebe jednou prezentoval jako Napoleona, jindy astronauta coby ladící součást kolekce až k bizarnosti. „Úspěch je druhotný benefit neurózy,“ řekl kdysi Freud.
„Zotavovat se budu po celý zbytek života,“ říká Galliano ke konci výše zmíněného dokumentu. Z kajícného postoje po tom, co si zničil kariéru, je logické, že mu o to více vyhovovalo tvořit pod tichou značkou Margiela. Jediný, kdo si nechal po skandálu ušít šaty (svatební) s jeho jménem, byla Kate Moss. Čtrnáct let je dlouhá doba a deset let v jedné značce také. Nejspíš tedy uzrál čas vyjít opět ven se svým jménem. Je možné, že by to netrvalo ani tak dlouho, nebýt #metoo, #blacklivesmatter a velké vlně cancel culture. Tam se Galliano stále nehodil. Ale bouře se přenesla, čas uzrál a designér má velkou podporu zásadních hlasů módní scény. Jsme tedy svědky počátku znovuzrození spasitele Johna Galliana. Pozorně se dívejte. 

Oli Egler: HRANICE GENIALITY

Na Met Gala měl kreativní ředitel Maison Margiela John Galliano bezpochyby hlavní slovo. Kim Kardashian a spolupředsedkyně letošního Met Gala Zendaya – coby dva nejsledovanější hosté večera – na sobě měly róby vytvořené na míru domem Margiela. Všichni se však záhy dopátrali, že oba looky vycházejí z archivů domu Dior z 90. let, kde v té době Galliano působil jako kreativní ředitel. V případě Kim Kardashian to ještě nebylo tak okaté – stříbrné korzetové šaty (prý inspirované láskou Elizabeth Taylor ke šperkům) v sobě nesly také střípky poslední couture přehlídky Margiela. Té, která pokořila celý svět a oficiálně navrátila designéra do záře reflektorů coby génia moderní doby – do absurdních rozměrů stažený korzet, silueta, materiály, ba i styling se svetrem takřka identickým s tím, který byl na přehlídce. První róba Zendayi bylo trochu něco jiného – modré šaty s vinnou révou byly kopií Dior couture kusu z léta 1999 a zde je podoba vskutku nevyvratitelná. Rozporuplné reakce tak vyvolaly otázky o tom, zda bylo pro designéra vůbec košer tak nápadně citovat sebe samotného a vytahovat kusy ze šuplíku stolu, za nímž již dávno nesedí. A kde vůbec končí Dior či Margiela a začíná Galliano?

SILNÉ OTISKY

Met Gala je svérázný event – pro návrháře představuje (se svými všemi psanými i nepsanými pravidly) obrovskou výzvu. Nejedná se totiž pouze o manifestaci jejich neomezené kreativity – ve skutečnosti mnozí designéři citují slavné kusy, které jsou ten rok vystaveny coby exponáty v Metropolitním muzeu. Například černý kabát s květinami, který kreativní ředitel domu Loewe Jonathan Anderson vytvořil pro Annu Wintour, byl interpretací expozičního kusu „Holandské tulipány“ – pláště vytvořeného „otcem couture“ Charlesem Frederickem Worthem roku 1889. Černý kabát, který byl součástí letošní kolekce Loewe na podzim/zimu, byl doplněn o couture element v podobě ručně našívaných tulipánů z barevného peří tak, aby vypadal jako dílo Wortha, čímž splnil téma večera i standard provedení pro danou akci.

Jedná se tedy o velmi složitou disciplínu – spojit téma večera a samotné výstavy v modelu, který má být jak historickou referencí, tak i zcela novým kusem poutajícím pozornost publika, a zároveň promovat módní dům a zdatnost jeho řemeslníků. Najít balanc mezi všemi těmito body je obtížný úkol, který jen málokterý designér zvládne s bravurou. Navíc ne na všechny hosty se dostane róba na zakázku a někdo se zkrátka musí „spokojit“ s již existujícím kusem z kolekce.

Velmi příhodný je však příklad návrháře Jonathana Andersona, který byl letos čestným předsedou Met Gala. Oblékl celou řadu významných hostů, mezi nimiž byli například Greta Lee, Aya Edebri nebo Josh O’Connor. Ti všichni vynesli trochu jinak interpretovanou variaci jeho kusů z posledních ready-to-wear kolekcí pro Loewe – značky, která se díky němu stala jedním z nejžádanějších brandů poslední dekády. Andersonova kreativní vize je podobně silná jako ta Gallianova. Pamatuje si vůbec někdo, jak vypadalo Loewe předtím, než se jej chopil Anderson?

Možná je to troufalé, ale dovolím si dát rovnítko mezi Andersonem a Gallianem. Zcela nepochybně jsou oba kreativní ředitelé zodpovědní za grandiózní úspěch brandů, které jsou dnes považovány za vlajkonoše (nejen) estetických inovací v módě. Tito designéři vdechují život starým nápadům, které by dnes nejspíš samostatně neobstály, a častokrát vytvářejí novou ideu zcela od nuly – posouvají hranice módy vpřed a zkrátka občas mají nárok sklidit aplaus sami pro sebe. Jejich vize a talent jsou důvodem, proč byli zvoleni do svých pozic a proč na nich setrvali tak dlouho. Vpisují svou vlastní DNA do identity domu, čímž vzniká celá „éra“ – „Gallianův Dior“, „Andersonovo Loewe“ – a nezřídka můžete najít podobu s kusy, které tvoří ve stejnou dobu i pro vlastní značku. A to se netýká jen těchto dvou. Rukopis designéra nepatří nikomu jinému – brandy z něj mohou profitovat, ale nikdy nebudou vlastnit jejich modus operandi.

VELKÉ VEŘEJNÉ TAJEMSTVÍ

A pokud se vám i přesto mohlo zdát, že byl jeden z největších módních večerů roku „přegallianovaný“, existuje zde jedna nezměrně polehčující okolnost – ve skutečnosti totiž byla zpočátku výstava Metropolitního muzea (a potažmo i téma celého Met Gala) věnována retrospektivě Gallianovy tvorby. Po loňském dokumentu o vzletech a pádech designéra a následně velkolepém úspěchu jeho couture přehlídky pro Maison Margiela, která položila na lopatky módní kritiky i celý virtuální svět, se mělo jednat o třešničku na dortu jeho rehabilitace a oficiální návrat do světla reflektorů. Podle serveru The Cut se však vedení muzea zaleklo případné kritiky a téma bylo změněno.

Skoro se tak zdá, že se mohlo jednat o jakési tiché spiknutí ze strany hlavních aktérů Met Gala v hlavní roli s Annou Wintour. Ta má na profesním návratu designéra lví podíl. Wintour schvaluje (ale i vetuje) kostýmy hostů, a má tak nepochybně moc ovlivnit, kdo oblékne koho. A není proto náhoda, že si róby značky Margiela zvolili klíčoví hosté jako právě Kim Kardashian, rapper a spolupořadatel večera Bad Bunny i Zendaya, jež Galliana ten večer vynesla hned dvakrát. Červený koberec totiž uzavřela v jeho archivní černé róbě z dob, kdy designér ještě pracoval pro Givenchy. A vyloučit nelze ani to, že o původním tématu věděl i Guram Gvasalia, kreativní ředitel Vetements, který zpěvačku Doju Cat oblékl do šatů připomínajících mokré tričko. Ty byly totiž údajně interpretací Gallianovy kolekce s názvem The Fallen Angels z roku 1996 a vzdal tak svůj osobní hold géniovi své doby. Podle nadšených reakcí na Gallianovy výtvory na červeném koberci je jasné, že tajný plán definitivně vrátit Johna Galliana do světel reflektorů vyšel. Po tak grandiózním večeru už Galliana nebude nikdy dost. Alespoň na nějakou dobu.