O jedné módní bitvě...

Amerika, 70. léta. Ve velkých městech vrcholilo období kontrakultury a místo ní nastala éra nekonečné svobody – politické, společenské a kulturní. New York se stal centrem Nového světa, kde vládlo disco, umění a neomezená kreativita. Právě zde se již od dob druhé světové války koncentrovalo veškeré „evropské dědictví“, které zde nejprve asimilovalo a následně přerostlo sebe sama. Amerika nahradila Francii coby domov avantgardistů a nové moderny, a to nejen v rámci vizuálního umění. Vznikala zde i hojná půda pro návrháře, kteří se chtěli odpoutat od nekompromisního pařížského módního diktátu. Navzdory ztrátě mnohých svých es si francouzská metropole stále udržovala monopol na to, co bylo momentálně „à la mode“.
Elita z celého světa se sjížděla každou sezónu na prezentaci módních velikánů, aby si vybrala šatník na příští sezónu. V prostorách ateliérů návrhářů usedaly klientky a za absolutního ticha pozorovaly promenádu manekýn, které ladnými kroky pomalu procházely mezi hosty (a jejich spícími manžely). V rukou měly čísla identifikující model, která si v případě zájmu zapisovaly klientky nebo zámožní obchodníci, kteří si na jeho reprodukci chtěli koupit práva.

Byť se cestování rok od roku stávalo jednodušším, ne každý si mohl dovolit cestu za pařížským couture. Stejně tak ne všichni couturiers měli možnost otevírat butiky za oceánem, a proto se našla zlatá střední cesta, kdy majitelé obchodních domů, mající pod sebou často i továrny na výrobu oděvu, kupovali licence na určité kusy pařížských mistrů. Byť přístup na salonní přehlídky byl pouze pro zvané, návrháři se nemohli vyhnout replikám svých výtvorů, které se záhadným způsobem objevovaly na ulicích takřka ihned po uvedení. Christian Dior a mnoho jeho kolegů se proto rozhodli raději na situaci vydělat a prodat oficiální licenci na několik vybraných kusů ze sezónních kolekcí. Původní modely byly často upravovány, měněny a zjednodušovány, a to nejen proto, aby se redukovaly náklady na výrobu, ale také proto, aby se přizpůsobily americkému stylu. Pravdou je, že po válce haute couture ztratil svou relevanci a již nereprezentoval moderní styl života – většina žen se již nepřevlékala několikrát denně do elegantních rób podle příležitosti. Místo toho ženy preferovaly outfity, které byly vhodné pro celý den. Do práce i na volný čas aneb z kanceláře rovnou do klubu. Módu také začaly udávat ulice, a ty rozhodně měly co nabídnout – pragmatičnost, komfort a hlavně nekonvenční individualismus bořící normativitu ortodoxní elegance.

Americká móda sice postrádala rozsáhlé historické kořeny, ale zato měla oproti Francii třicetiletý náskok v pořádání poutavých ready-to-wear přehlídek. Ty v rámci newyorského týdne módy probíhaly již od roku 1943 díky Eleanor Lambert, které se dodnes přezdívá „kmotra americké módy“ – tato slavná publicistka stála za zrodem Council of Fashion Designers of America, Met Gala, Coty Awards (které se považují za módní Oscary), mezinárodního seznamu nejlépe oblékaných žen a právě onoho prvního světového fashion weeku. Reprezentovala mnohé umělce a také módní návrháře, pro něž organizovala přehlídky nejen doma, ale i v zahraničí. Její klienti tak uváděli své kolekce v Evropě, Austrálii, Japonsku, a dokonce i v Sovětském svazu. Nepodnikaly se však cesty do Paříže – podle Lambert nebyla americká móda schopna konkurovat té francouzské… A to až do roku 1973, kdy se jí naskytla skvělá příležitost toto tvrzení vyvrátit.

Záchranná mise pod vlajkou fashion weeku

Toho roku byla Lambert oslovena Florence Van der Kemp a jejím manželem Geraldem, dlouholetým kurátorem zámku Versailles. Pár hledal americké investory pro rekonstrukci paláce, který byl již dlouhou dobu v dezolátním stavu. Lambert tak přišla s nápadem zorganizovat benefiční večer ve stylu módní přehlídky, kam byla sezvána crème de la crème společnosti. Tento večer měl být zároveň zahajovací událostí historicky prvního Paris Fashion Weeku (ten rok se také založila Fédération Française de la Couture). Přehlídky se mělo se mělo zúčastnit deset návrhářů – pět z Francie a pět z Ameriky, které si měly strany navzájem odsouhlasit a potvrdit. Francouzskou část organizace měla na starosti Marie-Hélène de Rothschild, která vybrala Pierra Cardina, Christiana Diora (v čele s kreativním ředitelem Marcem Bohanem), Yvese Saint Laurenta, Huberta de Givenchy a Emanuela Ungaro. Tato zastrašující skupina světových gigantů reprezentovala pařížskou módu v celé jeho kráse.

Americkou stranu vybrala sama Lambert, která zvolila Billa Blasse, Oscara de la Rentu, Anne Klein (jejíž pravou rukou v té době byla Donna Karan), Stephena Burrowse a Halstona – jednalo se o dokonalou reklamu, jelikož všichni byli shodou okolností klienti Lambert. Nehledě na to, že jména „americké pětky“ za oceánem nikdy nikdo neslyšel, podle Lambert dokonale reprezentovala americkou módu, která byla schopná (a také připravená) přihlásit se o slovo na globální úrovni. To platilo především pro Anne Klein – pionýrku amerického sportswear, navrhující pro pracující ženy, která do určité míry předurčila to, jak se oblékáme dnes. Právě její „nedostatečně sofistikovaná“ tvorba byla v určitou chvíli kamenem úrazu, jelikož ani francouzská strana, ani američtí kolegové nebyli nadšeni z její participace. Účast Klein však byla podle Lambert klíčová – byla ztělesněním moderní ženy, a tedy znala její vkus, preference a potřeby. Bill Blass a Oscar de la Renta byli oblíbenci americké elity, Stephen Burrows reprezentoval „groovy“ zeitgeist a Halston byl díky kaftanům a ultrasuede (nepromokavému semiši) králem sedmdesátek. Všichni však měli jedno společné – navrhovali výlučně ready-to-wear, kterému patřila budoucnost.

Bonjour, Paris!

Módní show měla probíhat v přátelském duchu pod záminkou zachrány Versailles, avšak média rozdmýchala narativ o souboji Davida a Goliáše, což výrazně umocnilo rivalitu všech účastníků. Francie na domácí půdě musela vytáhnout všechna svá esa a americká strana v čele s Eleanor Lambert potřebovala vybojovat respekt a uznání svých konkurentů, kteří se doposud na americkou módu dívali (až moc) z vysoka.

Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat – ihned po příjezdu byla hostující strana šokována stavem, v němž se nacházela „pýcha Francie“. Krysy, zatékající střecha a nefunkční topení v polovině listopadu nebyly přivítáním, které čekali. Zkoušky Francouzů nebraly konce a Američané museli čekat dlouhé hodiny na to, až se uvolní jeviště, které navíc mělo zcela jiné výměry než, ty, které jim byly zaslány předem pro přípravu choreografie a dekorací. V lepším případě se jednalo o prosté nedorozumění vzhledem k různým metrickým systémům – Francouzi využívají metry a američané stopy (feet). V horším případě o úmyslnou sabotáž. Napětí vrcholilo a stejně tak i nevraživost stran.

Dobytí Evropy

Dva tábory reprezentující Starý a Nový svět nemohly být více odlišné – francouzská stana ten večer nabídla tzv. divertissement – performance ve stylu 18. století používané jako vedlejší aspekt zábavy v rámci baletů, oper či jiných jevištních představení, trvající dvě a půl hodiny. Každý z návrhářů měl vlastní tematiku – Yves Saint Laurent na jeviště vytáhl Rolls-Royce, Givenchy představil zahradní slavnost a Cardin cestu do vesmíru. Byla zde také Diorova Popelka v kočáru taženém živým nosorožcem, baletní představení Rudolfa Nurieva, Jane Birkin, striptérky i drag queens. Do toho se četla poezie v pozadí živé orchestrální hudby. A třešničkou na dortu bylo vystoupení Josephine Baker – americké legendy žijící tou dobou již několik dekád v Paříži (což podle historičky Robin Givhan Američané viděli jako vztyčený prostředníček na svou adresu). Byla zde cítit až zoufalá snaha upevnit svou dominanci nad Amerikou skrze grandióznost a opulenci, která se proměnila spíše v jakousi karikaturu někdejší elegance. Oblečení, jež mělo hrát hlavní roli, odešlo zcela do pozadí a místo něj se návrháři soustředili na strnulé a staromódní představení, které skončilo absolutním fiaskem.

Americká pětka si však s omezenými možnostmi poradila výrazné lépe – jejich show v broadwayském stylu zahájila blízká přítelkyně Halstona, Liza Minnelli, která s pomocí slavné choreografky Kay Thompson na místě vymyslela pro modelky jednoduchou sestavu na píseň Bonjour Paris. Kolekce Stephena Burrowse nabídla to nejlepší z newyorských klubů, Anne Klein předvedla uniformu moderní ženy, Bill Blass vytvořil róby ve stylu Velkého Gatsbyho, Halston vsadil na svůdnost svých exotických střihů a Oscar de la Renta očaroval hollywoodským glamourem.

„Strike a pose”

Američané za půlhodinu „dobyli“ Evropu – hosté i couturiers byli uchváceni. Versailles ohlušily bujné ovace a papírové programy se proměnily v ohňostroj konfet za neutuchajících výkřiků „bravo“ ze všech koutů hlediště. Následující den titulek Women’s Wear Daily zněl: „Američané přišli, ušili, dobyli“ a svět módy se té zasněžené listopadové noci natrvalo změnil. Bylo to poprvé, kdy Francie vůbec uznala, že mají Spojené státy návrháře. Francouzi byli ohromeni oblečením, které nemělo háčky ani očka, šlo jen tak přehodit přes sebe a vypadalo fantasticky. Nespoutaná různorodost stylů dávající ženám volnost jednoduchých, multifunkčních střihů byla zcela inovativní a naprosto geniální. Energická prezentace s hlasitou pop hudbou, charismatickou chůzí modelek a zcela improvizačním elementem „voguingu“, který se později stal poznávacím znamením supermodelek, jen podtrhla důležitost individualismu oproti homogenitě. Zde byli couturiers očarováni americkými modelkami – Pat Cleveland, Alva Chinn, Billie Blair nebo Bethann Hardison se v nadcházejících letech staly múzami pro mnohé francouzské domy, což silně pomohlo pozvednout status afroamerických modelek v branži.

Spojené státy přestaly být pouze levnější kopií francouzské módy a vydobyly si postavení solitéra na globální úrovni. Mnohé licenční firmy, které byly do té doby zaměřené skoro výlučně na seznam francouzských jmen, uviděly potenciál v designérech jako de la Renta a Anne Klein. Američtí designéři nejen získali uznání, ale také na sebe upoutali pozornost investičních firem a evropských klientů, což výrazně přispělo k rozvoji New Yorku coby jednoho ze čtyř světových center módy, po boku Paříže, Milána a Londýna. 

Ten večer Amerika zvítězila a nikdo nebyl poražen…