O dokonalé nedokonalosti

Klony útočí

Ta jasná připomínka a ocenění anonymní, avšak nepostradatelné a titěrné práce přišla uprostřed roku 2023 ve chvíli, kdy společností znovu víří debata o tom, jak lidskou činnost, včetně té kreativní, postupně nahradí umělá inteligence. Pro publikum tak mohla být i vzkazem: Nebojte se, pořád tu jsme a tvoříme vlastníma rukama. Haute couture se v této oblasti nezmění, lidský faktor a jedinečná ruční práce zde budou vždy na prvním místě. Otázkou však je, jak dlouho ještě. Maison Valentino rozhodně není zpátečnickou baštou, která by se bránila invazi nových technologií. Naopak progresivně smýšlející Pierpaolo Piccioli si nepotrpí na hranice a snaží se oba světy přirozeně propojovat – stejně jako dámské a pánské kolekce nebo prostředí nejromantičtějšího zámku a džíny.

Už před třemi lety například podnikl experiment, kdy byl do římského ateliéru přizván Robert Del Naja, umělec (možná Banksy) a spoluzakladatel hudebního uskupení Massive Attack. Ten po dobu tří měsíců s kamerou nakukoval pod ruce švadlenám během přípravy haute couture kolekce pro jaro 2021. Poté své záznamy ve spolupráci s německým umělcem a „neurografem“ Mariem Klingemannem převáděl do strojových algoritmů umělé inteligence, která tak „nasávala řemeslo“. Kdo by teď čekal, že trojice ve složení Piccioli, Del Naja a Klingemann naučila umělou inteligenci navrhovati a šíti, bude možná zklamán – výsledkem byl „pouze“ krátký film, na jehož finální podobě se AI podílela. Připomeňme, že kolekce vznikala v temných dobách pandemie a návrháři přemýšleli, jak svým přehlídkám bez diváků dodat aspoň nějaký myšlenkový přesah.

Zajímavěji se v tomto ohledu jeví počin, který jen o několik měsíců později představil návrhář Demna Gvasalia. Také jeho prezentace Balenciaga Resort 2022 vznikala pouze digitálně, zvláštností ovšem bylo, že na videu jsou diváci normálně přítomni. „Přitom je to přehlídka, která se nikdy nestala,“ smál se Gvasalia později při rozhovorech s dodatkem, že jediné, co je na fotografiích reálné, je oblečení. Při detailnějším pohledu totiž člověk zjistí, že všechny modely předvádí žena se stejnou tváří – jde o americkou umělkyni Elizu Douglas. Prezentace s názvem Klony vznikla složitou kombinací digitálních i tradičních technik, jako je počítačová animace, fotogrammetrie, rotoskopie nebo 3D skenování. Přitom by se nabízelo stejnou modelku prostě jen převléci, přečesat, popřípadě měnit paruky – jako když se fotí editorial. To by ovšem na videu nepůsobilo tak plynule a přesvědčivě. Eliza Douglas se po molu skutečně párkrát projde, zbytek jsou její deep fake klony. A co tím chtěl Gvasalia říct? Jednoduše to, že žijeme v době, kdy věci přestávají být tím, čím se zdají být. A v módě, stejně jako v jiných oblastech, už nemůžeme věřit takřka ničemu.

Vzpoura strojů

Jenže tahle módní vize, vnímající umělou inteligenci jen jako nástroj, který vše relativizuje a převrací naruby, by byla zbytečně pochmurná. Móda přece vždy úzce reagovala na pokrok a proměny životního stylu. Nikdy to však neznamenalo, že by nové trendy zcela vymazaly ze světa staré pořádky.

Příkladem budiž soumrak zlatého času haute couture koncem 50. let a masivní nástup konfekčního oblékání, které se na úrovni módních domů přetavilo do přístupnějších ready-to-wear, respektive prêt-à-porter kolekcí. Zhruba ve stejné době, kdy se třicetiletý Yves Saint-Laurent rozhodl otevřít na levém břehu Seiny konfekční butik Rive Gauche, se sedmdesátník Cristóbal Balenciaga, označovaný jako největší couturiér všech dob, rozhodoval, že odejde do důchodu. Nové době už nerozuměl. Dnes oba módní domy s jejich jmény úspěšně fungují a tvoří linie ready-to-wear a s pauzami i haute couture. Móda měla také vždycky blízko k novým technologiím a tvůrci jimi občas rádi šokují třeba v rámci svých show. Ikonickou se v tomto ohledu stala přehlídka kolekce Alexandera McQueena pro jaro a léto 1999, během které dva roboti postříkali barvami šaty modelce Shalom Harlow, čímž vznikl jedinečný design. Samotná performance, inspirovaná instalací německé umělkyně Rebeccy Horn, působila stejně poeticky a futuristicky jako agresivně a znepokojivě – jako kdyby se nás v budoucnu měly zmocnit stroje, které budou diktovat, co si máme oblékat. Podobně ambivalentní pocity vyvolala i loňská prezentace pařížské značky Coperni, při které dva muži aplikovali modelce Belle Hadid na holé tělo „šaty ve spreji“. Bylo to bezesporu poutavé, ale chtěly by takové oblečení ženy doopravdy nosit?
Teprve čas ukáže, které technologie mohou svět módy doopravdy změnit. Vzpomene si například někdo na pět let starou prezentaci Dolce & Gabbana, kde se kabelky vznášely díky dronům? Nebo na rok 2012, kdy Diane von Furstenberg rozdala modelkám a stylistům speciální brýle Google Glass, aby tak skrze natočené video zprostředkovali, jak vypadá přehlídka z jejich pohledu? Dnes už se ani neprodávají.

Chybami se člověk učí

Současně ale není důvod k přehnané blahosklonnosti. Demna Gvasalia svůj počin s klonovanou modelkou mířil především jako kritiku sociálních sítí, které módu skutečně změnily. Podle návrháře jsou nudné a manipulativní, protože motivují uživatele, aby generovali stále tentýž obsah – a tentýž obsah jim také na základě algoritmů nabízejí. Namísto tvůrčí svobody, kterou jsme si od „socek“ slibovali, býváme lapeni do sítí komerčních zájmů. Móda v podobě instagramových trendů působí repetitivně, mívá krátkou životnost a vyvíjí tlak na návrháře, aby takřka neustále vymýšleli něco nového. Když se nad tím člověk zamyslí, není divu, že by si občas rádi nechali něco navrhnout od umělé inteligence. 
Avšak soudě podle prvních vlaštovek, které s nejnovější technologií koketují, je samotný kreativní proces tím posledním, co by chtěli módní tvůrci delegovat na umělou inteligenci. Ostatně ujistila mě o tom i sama AI, když jsem se jí zeptala, jak změní haute couture: „Haute couture je spojována s ruční prací, řemeslnou kvalitou a kreativitou návrhářů, kteří mají dlouhodobé zkušenosti a znalosti v oboru módy. I když mohou umělou inteligenci používat jako nástroj pro inspiraci nebo analýzu dat a trendů, stále zůstává nezbytná lidská intuice, umělecké vidění a osobní dotek, kterým návrháři do svých modelů vnášejí originalitu a jedinečnost.“

Například nizozemská couturiérka Iris Van Herpen, která je známá tím, že ve své tvorbě kombinuje ruční práci s 3D tiskem, zadala umělé inteligenci, aby jí navrhla kulisy pro podzimní kampaň. Jako pozadí pro své snové kreace si představovala specifickou architekturu, která by připomínala futuristické podvodní chrámy. „Tvůrčí proces byl mimořádně inspirativní. Mohli jsme si navymýšlet jakékoli reference od milovaných katedrál až po hlubinné mořské živočichy, dokonce jsme AI vycvičili i na můj archiv, takže jsme dosáhli ještě lepšího výsledku,“ okomentovala designérka svoji zkušenost v rozhovoru pro V Magazine s dodatkem, že „umělá inteligence vnáší do tvorby editorialu zcela nový rozměr“.

Fotograf kampaně Rob Rusling pak vyzdvihl ještě jeden aspekt, kterému se zatím posmíváme, ale současně může být přínosem, totiž že z technického hlediska nemusí být přesná. „Sloupy často nikam nevedou, struktury se vznášejí, jako by na gravitaci nezáleželo, materiály rozpoznáváte, ale nejste si jistí, jestli vůbec existují,“ vypočítává ve zmíněném rozhovoru. Současně vysvětluje, že kdyby použil konvenčnější počítačovou animaci, výsledek by působil méně „fotograficky“ a příliš uměle. Možná že tohle je ono – zákonitá nedokonalost je tím pojicím můstkem, kde k sobě lidská a umělá kreativita mají blíže, než si myslíme.