Foto: @KAROLINEVITTO
Je to týden, co jsem opět vystála frontu na poště, abych podala jeden balík. Vrácení zboží – dvou kousků, které mi nepadly. V minulosti bych si je možná nechala a říkala si, že ta halenka, kterou sotva zapnu přes prsa, mi aspoň dělá menší hrudník. Pověsila bych ji do skříně na ramínko, občas si ji vyzkoušela před zrcadlem a pak pro ni složitě hledala nový osud v nějakém důstojnějším pražském second handu. Teď už jsem zkušenější. Co mi není nebo mě stoprocentně neokouzlí, bez okolků posílám zpět hned druhý den.
Přesto pokaždé když takhle stojím u přepážky a poštovní úředník se mě rutinně ptá, na kolik má balík pojistit, nebo když platím za poštovné (protože ne každá značka ho hradí), mívám iracionální pocit, že to mám napsané na čele. Ano, jsem to já. Jedna z těch marnivých slečinek nebo paniček, co neumí nakupovat, takže balík kvůli ní cestoval kolem světa zbytečně. Vždycky si přeju, aby byly tyhle potupné okamžiky co nejdřív za mnou, a odchod z pošty je pro mě doslova vysvobozením. Nádech, výdech, tlustá čára. Tohle se nepovedlo, ale příště to určitě vyjde.
Přitom „emko“ měla být moje jistota. Velikost, na kterou jsem přistoupila až po několika letech vlastního přesvědčování a mnoha zoufalých pokusech nacpat se do šatů a blůziček velikosti S, které jsem kdysi nosívala – v pětadvaceti a před porodem. I když jsem si toužebně přála být stejná jako před narozením dcery, ten centimetr sem a centimetr tam byl znát.
Vzpomínám si třeba, jak jsem jednou vracela troje krásné šaty, které se mi doma před zrcadlem doslova vysmály. Dvoje jsem nezapnula na zádech a jedny neprošly ani přes boky. Co jsem si jako myslela? Anebo jiná hororová vzpomínka. Víkend v Berlíně, kabinka v butiku & Other Stories a já narvaná v šatech velikosti 36, obklopená ze tří stran zrcadly, takže si svůj nezdar můžu prohlédnout z mnoha úhlů. Doteď se pod tím ostrým světlem živě vidím.
Dnes je mi osmatřicet, mám o šest kilo víc a srovnat se s faktem, že mi padne spíš velikost M čili 38, bylo podobně úlevné jako přestat žehlit ložní prádlo anebo skutečnost, že se na trhu konečně objevily hotové vývary ve sklenici. Je to zkrátka věc, která vám usnadní život a osvobodí vás. Avšak evidentně vás zcela neochrání před dalšími nákupními omyly.
Já třeba musím mít stále na paměti, že není M jako M. Když nakupuju přes internet, automaticky vynechávám vše, co má příliš úzký fit a k tomu pevné zipy v pase. U šatů a halenek zkoumám prostor na prsa, u sukní vítám aspoň částečně elastický pas. U džín jsem si nedávno oblíbila americkou značku Reformation, ale nakupuju jen modely s přívlastkem comfort strech, ty s popiskem rigid, které značí opravdu pevný materiál, ignoruju. Svetry a trička nebývají problém, ale také už jsem dávala do second handu jedno krásné od Paco Rabanne. Důvod? Moc úzké. Anebo... moc velká prsa? Široká záda? Čím to je, že když nám něco nesedí, automaticky padá část viny na naše tělo? Stejné tělo, které bez problému oblékne dvacet jiných triček velikosti S. Není spíš chyba v číslování a aroganci některých značek, pro něž nejsme dost dobré, respektive drobné?
Moje kolegyně, novinářka Kristýna, nedávno na svém Instagramu zveřejnila odvážnou fotku z převlékací kabinky, na níž se nemůže narvat do džín. Čili ten potupný moment, který si každý chceme nechat pro sebe. Jak mi navíc později vysvětlila, ani nesáhla po své tradiční velikosti, která byla vyprodaná. K dispozici byla jen velikost 50, tedy o celá tři čísla větší. Týna si ji do kabinky vzala s přesvědčením, že jí kalhoty nejspíš budou plandat, ale aspoň zjistí, jak jí sluší tento střih nohavic. „Šok přišel v momentě, kdy jsem je nedostala výš než do půlky stehen. Velikosti 50? Vážně? V jakém paralelním světě? Před pár lety bych se z toho zhroutila a na pěkně dlouhou dobu upadla do depky. Teď jsem prostě jen džíny vrátila do regálu s úšklebkem, co je to zase za freestyle pojetí velikostí.“
Takovému nadhledu ovšem předcházela letitá a bolestná cesta plná zklamání a pochybností o vlastním těle. „V angličtině existuje skvělá věta, která poslední dobou často rezonuje i na sociálních sítích: You are not supposed to fit your clothes, your clothes are supposed to fit you,“ přidává Kristýna svou mantru. Volně přeloženo to znamená, že to nejste vy, kdo je povinen vejít se do oblečení, je to oblečení, které musí padnout vám.
„Velkým problémem mírně nadměrných velikostí v běžných obchodech je nerespektování všech tvarových změn. U slim kalhot velikosti 42 nelze proti 40 zvětšit jen pas a boky, je potřeba přidat také na obvodu stehen a lýtek. Kolikrát se vám stalo, že vám kalhoty v pase celkem byly, ale lýtka vám pomalu modrala v těsném sevření?“ píše ve své knize Vše, co jste chtěli vědět o módě Ada Bartlová. A doplňuje: „Správné stupňování velikostí vyžaduje složitější, pracnější změny, do kterých se výrobcům levné módy pro masový trh samozřejmě nechce.“
Otázkou zůstává, jak je možné, že mezi jednotlivými velikostmi mohou napříč značkami panovat až takové rozdíly?
Mediální debatu o fluiditě velikostí před pěti lety nechtěně odpálila americká herečka a komička Amy Schumer, která se na Twitteru ohradila, když ji magazín Glamour zařadil do svého plus-size speciálu. Tehdy ještě nešlo o úplnou inkluzivitu, spíš vyčleňování speciální kategorie, kam Amy patřit nechtěla. Jako argument přitom uvedla, že má velikost 6 až 8 (čili 38 až 40) a to přece není žádná plus-size. Pro Amy Schumer je to samozřejmě dnes jen zbožné přání, jako pro mě byla po porodu velikost S. Poukazuje to ale také na současný odpor ke stereotypizujícím nálepkám, který v západní společností sílí. A ano, nejspíš i ona mohla někdy oblékat šaty velikosti 8, ačkoli ve skutečnosti má spíše velikost 12 (44).
Bulgari uspořádalo velkolepé představení nové kolekce vysokého šperkařství Magnifica
Streetstyle Mercedes-Benz Prague Fashion Week FW21
Velké chundelaté klobouky pro tuto zimu