Lucien LeLong: Oskar Schindler pařížského couture

Evropská móda byla vždy na vysoké úrovni – ještě před druhou světovou válkou měl kontinent několik módních center – a jedním z nich byl nepochybně Berlín. Ve 20. a na začátku 30. let mělo hlavní město Německa velké množství butiků a o specialisty v rámci krejčoviny či specifického řemesla nebyla nouze. Se stále větším vyostřováním politické situace a sílícím antisemitismem však bylo velké množství Židů nuceno rychle opustit zemi a zavřít své podniky, a to buď dobrovolně, nebo nedobrovolně. Jak velké překvapení čekalo vládu, když zjistila, že to byli právě Židé, kdo vlastnil tyto butiky a ovládal tato unikátní řemesla.

Od roku 1933 se tak německá vláda rozhodla obnovit celý módní průmysl, který se měl stát největším konkurentem Paříže. Pro Hitlera móda představovala něco víc než jen oblečení – v první řadě se jednalo o průmysl přinášející peníze do státní pokladny, zaměstnávající obyvatelstvo a tvořící státní pýchu. Oblečení však podle něj mělo i další, neméně důležitou funkci, a to ideologicky symbolickou. Hitler měl jasnou představu o tom, jak mají Němci a Němky vypadat. Stačí se jen podívat na promyšlený design SS uniforem, které byly inspirované jezuity, husary a tajnými společnostmi a měly navazovat strach. Hitler a jeho Ministerstvo propagandy vytvořilo Německý institut módy (Deutsches Mode-Institut), který měl podpořit konkrétní vizuál německých žen. Ten však nezahrnoval parfémy, barvené vlasy nebo make-up – proto byla v Americe ve 40. letech tak populární rudá rtěnka, jednalo se totiž o patriotickou revoltu vůči nacistiskému režimu. Hitler také nesnášel kožichy – byl ironicky znám svou láskou ke zvířatům a nesnesl pomyšlení na jejích trápení (ani pro jídlo, ani pro oděv). Co si však vláda uvědomovala, bylo to, že Německo nemá dostatek materiálů ani lidí na pozvednutí lokální módy. Zato Paříž ano…

Ihned poté, co Německo obsadilo módní centrum, se tak vydalo do lokálních butiků, kde bylo majitelům nakázáno předložit informace o tvorbě a logistickém procesu. Tou dobou bylo v Paříži okolo 85 butiků – z toho Elsa Schiaparelli a Mainbocher utekli do Ameriky, Jean Cocteau a Chanel uzavřeli ze dne na den své butiky (a ponechali v provozu jen prodej parfémů), přičemž Chanel se velmi ošklivě rozešla se svými zaměstnanci a následně se velmi úzce sblížila s mnoha nacistickými úředníky. A jiní, jako třeba Balenciaga, Jacques Fath, Madame Grès, Jeanne Lanvin, Jean Patou, Jeanne Paquin, Robert Piguet, Nina Ricci a Charles James Worth, zůstali otevřeni. Bylo mezi nimi i další jméno, a to Lucien LeLong – hlavní hrdina našeho příběhu. Ten tou dobou zaměstnával dva poměrně neznámé mladé muže – Christiana Diora a Pierra Balmaina.

Hlavním úkolem Německého módního institutu po dobytí Paříže bylo to, aby se našli švadleny a krejčí, specialisté na textil a výrobu oděvu, a ti se přesunuli do Berlína – německá móda se totiž musela vyrábět zásadně na domácí půdě! Lucien LeLong, který byl tehdy prezidentem Chambre Syndicale de la Haute Couture, se však rozhodl vzepřít tomuto rozhodnutí. Odcestoval do Berlína, kde stanul před nacistickými důstojníky a přesvědčil je o tom, že pakliže chtějí kvalitní módu z rukou Pařížanů, musejí je ponechat ve své rodné zemi. Odmítl jakékoliv přestěhování pracovní síly do Berlína s tím, že v přirozeném prostředí a již v zaběhlém rytmu bude jejich produce efektivnější (čímž dokázal zajistit i jejich bezpečnost). Vedení souhlasilo, a tak více než 25 000 zaměstnanců módního průmyslu zůstalo v Paříži, mezi nimiž mimochodem byli právě židovští uprchlíci.

Ani tak to však domy neměly jednoduché – musely se podřídit nové estetice a také novým klientům – manželkám a milenkám nacistických důstojníků, kolaborantům a ideologickým přeběhlíkům. Pochopitelně i francouzská klientela stále využívala jejich služeb, avšak potřebovala speciální povolení v podobě přídělové karty. Navíc se redukovalo i množství látek, které bylo možné používat, a to na 50 % oproti době předválečné. Proto pokud stanula otázka, zda hedvábí půjde na šaty manželce německého důstojníka, nebo stálé zákaznici z Paříže, bylo jasné, komu se vyhoví. 

Móda byla strohá, ale relativně elegantní – úzké siluety, velká, vycpaná ramena, peplum saka, sukně po kolena a úzké pasy. Neformální a spíše utilitární. Ne všem se však tato militantní podoba líbila, a tak například Madame Gres – jedna z nejslavnějších návrhářek té doby, vyrobila kolekci plisovaných šatů v barvách francouzské vlajky – bílé, červené a modré. To jí však stálo její firmu, která byla po tomto vlasteneckém aktu v roce 1942 uzavřena. Ne všichni navrhaři si ale mohli dovolit veřejný vzdor, a tak jiní své butiky využívali pro černý trh (většinou s potravinami pro místní) nebo se snažili alespoň tajně pomáhat french Resistance – jako například Christian Dior. Jeho sestra Catherine byla aktivní členkou odboje a přežila věznění v nechvalně známém koncentračním táboře Ravensbrück. Pro ni pak bratr vytvořil parfém Miss Dior.

Jiní naopak režimu propadli a začali tak silně profitovat. Krom Coco Chanel měl velké vazby na režim například Louis Vuitton, jehož syn Henrim byl pravidelným návštěvníkem oblíbené kavárny gestapa a za svou loajalitu vůči režimu byl dokonce vyznamenán. Propagandě propadl i Marcel Rochas nebo Jacques Fath, kteří se nakonec stali oblíbenými návrháři německé smetánky. V roce 1943 tak již bylo v provozu pouhých 43 domů. Materiály na výrobu postupně docházely – oděv se zdobil celofánem nebo papírem, po téměř absolutním vyčerpání zásob francouzské kůže se podrážky pro civilisty začaly dělat ze dřeva. Jak jste si mysleli, že vznikly dřevěné platformy?! Některým se podařilo profitovat i bez nutné kolaborace s vládou – rozvoj filmu a divadla pomohl přinést velké zakázky návrhářkám, jako byly Jeanine Lanvin nebo Maggy Rouff, které si oblíbily francouzské filmové a divadelní herečky, pro něž šily kostýmy. Celkově ale móda strádala. Kolekce se začaly vydávat jednou za dva roky a jejich původních 100 modelů se redukovalo na 60.

Situace se nezlepšila ani po osvobození Paříže v roce 1944, kdy sice již nacisté nebyli u moci, ale ve zbytku Evropy stále zuřila válka. Nedostatek zdrojů a potravin se nakonec prohloubil ve chvíli, kdy se začali vracet zajatci a vězni. Každý den navíc klesala i společenská morálka lidí navracejících se ke zničeným domovům a podnikům, a nepřidávalo ani veřejné kárání a ponižování žen za tzv. horizontální kolaboraci – ženám se holily hlavy a následně se vyháněly do ulic nahé. Mimochodem Chanel tomu unikla jen o fous – tři hodiny po osvobození byla zatčena a po telefonátu Churchillovi dostala 24 hodin na opuštění země, kdy se tajně vytratila spolu se svým milencem, německým důstojníkem do Švýcarska. Tam zůstala ve vyhnanství až do udělení prezidentské milosti v roce 1954.

Na nějakou vysokou módu a luxus nebylo proto tou dobou ani pomyšlení, a Paříži hrozila ztráta statusu coby světové centrály vysokého krejčovství. To však nemohl Lucien LeLong připustit, a tak zorganizoval společně s  Robertem Riccim (synem návrhářky Niny Ricci) iniciativu s názvem Le Petit Théâtre de la Mode neboli miniaturní divadlo módy. Jednalo se o obléknutí 170 panenek do těch nejkrásnějších šatů z nejznámějších francouzských domů, aby se dokázalo, že Paříž je připravena tvořit opět překrásnou módu pro celý svět.

Francouzská ekonomika byla totiž absolutně v troskách a jediné, co mohlo zachránit haute couture, byli zahraniční klienti, hlavně Američané, kteří ještě ve 20. a 30. letech tvořili největší klientelu francouzských domů. 70 módních domů tak přichystalo miniaturní oblečky pro 70centimetrové drátěné panenky s porcelánovými hlavami. Účastnila se všechna velká jména – Cristóbal Balenciaga, Jacques Fath, Hermès, Jean Patou a Elsa Schiaparelli. Boucheron, Van Cleef a Cartier navrhli panenkám šperky, kulisy vytvořili Christian Bérard a Jean Cocteau. LeLong získal prostředky od francouzské vlády, pro kterou se jednalo o slibný pokus na přilákání kapitálu z ciziny. Švadleny, krejčí, vyšívačky a korálkáři pracovali dlouhé hodiny po dobu několika týdnů – často v podmínkách bez elektřiny a tepla a jen s omezeným množstvím potravin. Všichni pracovali na miniaturních oblečkách, kabelkách a botách, a ruku k dílu přiložili i kadeřníci, kteří tvořili speciální paruky z lidských vlasů a skleněných nití. Výstava byla otevřena 28. března 1945 v pařížském Louvru a těšila se obrovskému zájmu. Díky více než sto tisícům návštěvníků se vybralo přes  milion franků na francouzskou válečnou pomoc. Le Petit Théâtre de la Mode následně putoval do Barcelony, Londýna, Kodaně, Stockholmu a Vídně a v roce 1946 se přesunul do New Yorku a San Franciska.

Výstava rozhodně splnila svůj účel – ohromila ženy po celém světě a připravila úrodnou půdu pro Diorův New Look v roce 1947. Američanky se opět zamilovaly do pařížského couture a zachovaly mu svou věrnost až do 60. let, kdy si Francie držela dominantní postavení ve světě módy. Panenky se po výstavě v San Franciscu vrátily do Paříže, kde byly zabaleny do krabic a zapomenuty neznámo kde, a to až do roku 1952. Díky zájmu bohatého amerického filantropa je získalo malé muzeum Maryhill ve Washingtonu, které se pustilo do rozsáhlého restaurování figurín a jejich kulis. A za velkou louží sbírka našla svůj permanentní domov...