Great Minds

MIUCCIA PRADA

Po pěti desetiletích ve vedení rodinné firmy zůstává legendární návrhářka stejně zvídavá a vášnivá jako vždy.

HB: Čerpáte ze svých zážitků?

MP: Ano, vychází to z toho, co vidíte, co cítíte, co čtete, a pak si myslím také z mého smyslu pro módu. Pokud ho máte, skvělé; pokud ne, změňte práci. Nejde jen o oblečení – je to téměř postoj, hodnotový systém. Mám samozřejmě štěstí, protože mám širokou škálu zájmů. Ale módu jsem milovala už jako malá holka; když všichni nosili dlouhé sukně, chtěla jsem je mít krátké. Vždycky jsem chtěla být první, kdo to udělá jinak než ostatní. To mě odlišuje. 

HB: Vaše kolekce jsou vždy plné protichůdných prvků.

HB: „Překvapivá“ – to je slovo, které s vámi spojuje hodně lidí. Těší vás to?
MP: Nečekaná. Nepředvídatelná. Samozřejmě mě to těší. Ten protiklad – třeba večerní šaty z nylonu. Začala jsem vyrábět luxusní kabelky z nylonu a krokodýla – možná právě to vysvětluje, co mám v hlavě. A láska ke všemu, co souvisí s technologií a budoucností. Ale zároveň miluji minulost – myslím, že je zásadní v každé oblasti. Čím dál víc čtu a sleduji historii.

HB: Často mluvíte o tom, jak je důležité se chovat zodpovědně.
MP: Ano, tak to vnímám.

HB: Mají estetika a morálka něco společného?
MP: Samozřejmě. Vlastně je morálka pro tvorbu oblečení nezbytná, protože místo vytváření věcí, které nemají žádný smysl, se snažíte vyrábět takové, které jsou opravdu užitečné. Na komerčních kouscích není nic špatného, nejsem umělkyně. Navrhuju oblečení a předměty pro značku, pro firmu, která věci vyrábí a musí je prodávat. Ten morální aspekt spočívá v tom, že to, co prodáváte, berete vážně. Když prodáváte sako, musí v sobě nést vaši vizi. Lidé mají rádi naši práci, protože chápou, že nám na tom záleží. První věc, o které s manželem přemýšlíme, je, jak vytvářet věci, které se nám líbí a které považujeme za správné, ne opak. Nikdy neděláme věci kvůli penězům. Intelektuální poctivost je nejdůležitější aspekt, i v malých věcech. V době, kdy je na trhu tolik produktů, je to právě myšlenka za nimi, kvůli které si něco vyberete. Proto nosíte Pradu. Není to jen proto, že existuje Nadace (Miuccia má na mysli Fondazione Prada, instituci zaměřenou na podporu současného umění, pozn. red. ) nebo že to nosila nějaká herečka nebo modelka. Je to proto, že v tom kousku oblečení cítíte nějakou hodnotu.

HB: Vraťme se k vaší značce. Zažili jste jako podnikatelé i hodně těžké časy.
MP: Ano. Ale mě to nikdy příliš neznepokojovalo. Pro mě byl život vždycky důležitější než finance. Nikdy jsem se nebála – také proto, že to nikdy naštěstí nebylo nic moc dramatického. Když jsme vstoupili na burzu, bylo to obtížné, ale nevyvedlo mě to z míry. Nikdy jsem nepanikařila kvůli práci. HB: Naučil vás úspěch opatrnosti?

HB: Znáte umělce, jejichž díla jste si koupila, osobně?
MP: Když chci někoho poznat, pracuju s ním. Je to v podstatě jediný způsob, jak někoho poznat do hloubky.

HB: Povězte mi o začátcích Nadace. 
MP: Nadace byl Bertelliho nápad. Přátelili jsme se s jedním sochařem a to on nás upozornil na průmyslové prostory, které by byly skvělé pro sochařské výstavy. Ten nápad se mi líbil, ale až Bertelli řekl: „Pojďme do toho. “ A začali jsme listovat knihami a setkávat se s umělci. Přišlo to od něj. Já jsem to dál rozvíjela. Pro mě bylo důležité respektovat umělce, aby věděli, že to myslíme vážně. Před třemi lety mě napadlo, že teď bych mohla věci obrátit a použít Pradu k šíření kultury. Zákaznice Miu Miu nerozlišují mezi uměleckou performancí, hudebním vystoupením nebo módní přehlídkou. Ale nevím, jestli je to dobře. Protože umění je důležitější než móda. Má svobodu zpochybňovat myšlenky a to, co znamená být člověkem. Móda je byznys, který potřebuje prodávat. Ale umělec je ve své tvorbě svobodný.

 
HB: Umělci mají také své ambice.
MP: Samozřejmě, ale v zásadě musí mít umění svobodu vyjadřovat myšlenky. Módní značka musí prodávat oblečení. Které může být sebekreativnější, sebedokonalejší, ale je to jiné. Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o umělkyni. Moje práce je tvůrčí a má kulturní dopad, ale je jiná.

RAF SIMONS

HB: Liší se skupina Prada od ostatních firem, pro které jste pracoval?
RS: Velmi. Řekl bych, že je opravdu neobvyklá. Po pěti letech jsou tu stále věci, které mě ohromují, ale fungují perfektně. Panuje tu velmi odlišná struktura od amerických korporací, které moc nemám rád. Když jsem poprvé přijel do New Yorku, myslel jsem, že je to sen. Zdálo se, že všichni jsou opravdu vstřícní a milí, ale za mými zády se dělo něco docela jiného. Tady je všechno velmi přímé a komunikace je jasná. Vždycky víte, na čem jste. Nikdo vám nevráží nůž do zad.

HB: Jak?
RS: Kdyby každý kreativní ředitel řekl: „Zítra odcházím – nazdar! “ A další den by všichni začali znovu sami. Stačilo by jen trochu peněz.

HB: Myslíte, že Miuccia ráda riskuje?
RS: Takhle bych ji nedefinoval. Bere na sebe odpovědnost za to, v co věří.

HB: Vy i Miuccia sbíráte umění a spoustu umělců znáte osobně. Jak ovlivňují vaši práci? 
RS: Nejde o nákup uměleckých děl. Je to spolupráce. Miuccia uměním dýchá, ale vztahy s umělci od své práce odděluje. Pro mě je umění elementární součást každodenního života. Nedokážu si představit den bez umění. Když jsem byl kluk, působil v Belgii legendární kurátor Jan Hoet. V polovině osmdesátých let začal organizovat sérii výstav „Chambres d’Amis“. Pozvali tehdy 50 umělců z Evropy a Ameriky, aby vytvořili díla pro soukromé domy. Natočili o tom i dokument. Bylo mi v té době patnáct, žil jsem v malé vesnici – nebyl žádný internet, měli jsme jeden obchod s deskami, televizi a ani jeden butik. A ten dokument byl pro mě jako zjevení. Pak jsem vystudoval návrhářství nábytku. Strávil jsem čas s Walterem Van Beirendonckem, nejdřív v Antverpách a pak v Paříži. Vytvářel jsem pro něj nábytek, doplňky, zrcadla. Byl jsem nadšený do módy a seznámil jsem se s Lindou Loppou, která vedla módní oddělení na Královské akademii v Antverpách. Řekl jsem, že už nechci navrhovat nábytek, že chci studovat u ní. A ona mě vyzvala, abych jí ukázal, co umím. Bylo to šílené. Nevěděl jsem, ani jak nakreslit lidskou postavu. Do té doby jsem dělal jen předměty, auta. Tak jsem požádal pár absolventů krejčovské školy, aby mi pomohli. Vyrobil jsem asi 40 kusů a vrátil se k Lindě: „Tady, teď mě pusť na tvou školu. “ Ale odmítla a poslala mě k evropskému distributorovi Helmuta Langa a dalších značek v Miláně. Vyrazili jsme v malém autě: já, kamarád, moje kolekce, pár fotek a video, které jsem natočil. Řekl: „Ukaž mi oblečení. “ Umíral jsem strachy. Po pár dnech mi zavolal zpátky: „Prodal jsem tě devíti obchodům v Japonsku. “ „Co budu dělat? “ ptal jsem se. „Musíš to nějak zvládnout, “ odpověděl. Byl jsem tak naivní. Nevěděl jsem, co dělat. Linda řekla: „Proto jsem tě nepřijala na svou školu. Frustrovalo by tě to. Víš, co chceš dělat, jsi připraven. “ Byl jsem opravdu naiva. Začal jsem dělat videa s mladými lidmi z antverpské scény. Pak mě na rok sponzoroval jeden podnikatel v textilním průmyslu. Všichni tehdy chtěli tvořit něco nového. Nikdo nečekal, že zbohatne. Módní přehlídky přišly až později. Při první přehlídce chytlo od cigarety sedadlo. Takové byly tehdy časy. 

HB: Řekněte mi více o tvůrčím procesu s Miucciou. Je nějaký rozdíl, když tvoříte pánskou a pak dámskou módu?
RS: Nemyslím si. Možná se snažím trochu krotit, abych respektoval značku, ale ne v negativním slova smyslu.