Dva velikáni nesmrtelné elegance

Tok neustálých micro trendů (vznikajících skoro tak rychle jako kolekce fast fashion řetězců) již začal mnohé unavovat – heslo „trend fatigue“ neboli únava trendy kolovalo mezi marketéry, psychology i specialisty z módních škol celý loňský rok. Snaha být „IN“ přerostla v konzumerismus na steroidech a podstata módy se pomalu začala vytrácet, a to hlavně kvůli absolutnímu přesycení poptávky – té fyzické i estetické. Nosí se totiž doslova vše – miliony trendů naráz a dohromady!

Jako bychom zažívali dèja vu – „éra nadbytku“, tedy 80. léta minulého století, měla podobné symptomy. Odevšad přicházely nové estetické proudy, hudební styly s novými hrdiny a móda na to vše relativně rychle reagovala. V té době se však objevili dva hráči, kteří se místo konformity soustředili na zpochybnění dosavadních konvekcí odívání a „dobrého vkusu“. Vytvořili vlastní pravidla zakládající se na inovativním myšlení, úctě k eleganci a osobnímu stylu. Nastavili nový standard a jejich status zůstal nezpochybněn do dnešního dne, kdy patří stále mezi nejžádanější brandy napříč generacemi.

Těmito velikány jsou Giorgio Armani a Carolina Herrera, kteří letos slaví významná výročí – Herrera 85 a Armani neuvěřitelných 90. Oba jejich domy sehrály klíčovou roli v rámci profesního i semi-formálního odívání ke konci 20. století. Armani se stal synonymem pro oblek na všechny příležitosti a Herrera představila casual glamour.

Giorgio Armani rozpoutal módní revoluci v roce 1975, kdy na přehlídce představil nepodšité pánské sako – neformální, s jemnou siluetou bez výrazné konstrukce, nabízející flexibilitu pohybu. Stejně inovativní přístup aplikoval v následujících letech i v dámských kolekcích – získal tak přesdívku „Král blazerů“ a zároveň se stal otcem zakladatelem tzv. power suit.
Tento pragmatický vynález byl odrazem absolutní potřeby, v níž se ženy ocitly poté, co se rozhodly vkročit na trh práce, především do kancelářských profesí. Právě tam se odehrávala „bitva pohlaví“, v rámci které ženy potřebovaly nový druh oblékání signalizující autoritu a důstojnost. Tato potřeba dala vzniknout širokým vycpaným ramenům a rozšířeným klopám, které se staly hlavním pilířem designu mužského i ženského kostýmu coby symboliky kulturního progresu. Jeho genialita spočívala v mistrovských krejčovských schopnostech – byť nebyl první, kdo používal ramenní vycpávky, stal se prvním, kdo je dokázal zpracovat do podoby, která ženám neubrala na eleganci ani feminitě.

Za svůj grandiózní úspěch vděčí z velké části Hollywoodu – krom toho, že v jeho kostýmu si Diane Keaton převzala Oscara za Annie Hall v roce 1978, největší slávu italskému návrháři přinesl film Paula Schradera American Gigolo (Americký gigolo) v roce 1980, pro který návrhář vytvořil kostýmy. Ženám i mužům stačil jeden pohled na Richarda Gerea oddávajícího se gatsbyovské orgii barevného výběru sak, košil a kravat – a oblek od Armaniho se stal takřka ze dne na den metrikou moci, elegance a sexappealu. V 80. letech jeho kostýmy nosili Don Johnson a Philip Michael Thomas v populárním seriálu Miami Vice, hudebník Eric Clapton, ale také Jodie Foster (která si v něm převzala svého prvního Oscara) či Michelle Pfeiffer. Obleky od Armaniho se staly takovým fenoménem, že jejich dokonalé repliky vytvořila Sydney Powell pro film Martina Scorseseho The Wolf of Wall Street (Vlk z Wall Street) s Leonardem DiCapriem v hlavní roli.

Jeho práce s proporcemi, kombinace kontrastních textur a krejčovských technik přeměnila sako z mužské uniformy na jakýsi mytologický kus oděvu, předpovídající novou estetiku evokující sílu, smyslnost a zároveň svobodu nastavující rovnováhu mezi byznysem a volnočasovou elegancí pro obě pohlaví coby dokonalý, androgynní styl. Odstranil nadbytečnou vynalézavost a nadužívání barev a nahradil je mistrovským laděním monochromních looků – především v jeho slavném odstínu „greige“ na pomezí šedé a béžové.

Práce Caroliny Herrery byla kohezním pokračováním estetické reinvence moderní ženy. Návrhářka zahájila svou tvorbu v roce 1981 a zaznamenala takřka okamžitý úspěch. Zatímco 80. letům vládly nekonečné vrstvy, kvůli kterým jeden nevěděl, jakou má vlastně postavu, nabídla Herrera opak: elegantní celek kombinující aristokratický, euro-latinský styl s druhem ležérního glamouru newyorské společnosti – jak jej definovala módní historička Valerie Steele.

Sama Herrera byla ještě před zahájením své návrhářské kariéry v módních kruzích velmi známou osobností – její jméno bylo často na seznamu nejlépe oblékaných žen, a bylo dokonce představeno do tzv. síně slávy tohoto velmi prestižního ocenění. Nosila (a osobně znala) mnohé slavné americké návrháře a mezi její přátele patřili Andy Warhol, Steve Rubell (zakladatel klubu Studio 54), Bianca Jagger i Diana Vreeland – právě ta doporučila, aby se místo původně zamýšleného byznysu s látkami raději vrhla na módní návrhářství.

Herrera přinesla styl, který nebyl tou dobou zcela trendy, avšak se uchytil na dlouhé dekády dopředu, přičemž zároveň vytvořila novou niche odívání pro ženy – casual glamour. Jeho základem byla prostá (avšak dokonale padnoucí) bílá košile a plesová, objemná sukně ve výrazných barvách či s výšivkou. Do ansámblu se pak přidal široký pásek zdůrazňující křivky, et voilà! Herrera silueta byla na světě.  Právě prostá, bílá košile se stala jejím poznávacím znamením – ze základního kusu šatníku ji návrhářka proměnila na večerní róbu a designérský objekt vyzařující feminitu. S ohledem na to, že ne tak dlouho předtím se jednalo spíše o součást pánské garderoby a ženy ji nosily zřídka. A už vůbec ne na formální události.

V rámci kolekcí často experimentovala s jejich objemem – výrazná ramena a velké, balónové rukávy se staly často opakovaným motivem návrhářky, která získala přezdívku „The Lady Of The Sleeve“. Tyto elementy vizuálně zeštíhlovaly pas a zvýrazňovaly tak ženské tvary. Nikoliv však provokativně, ale s dávkou romantiky, čistoty a až aristokratické noblesy. Herrera se proto stala dvorní návrhářkou mnoha amerických prvním dam i podnikatelek – Estée Lauder, Nancy Reagan, Jacqueline Kennedy Onassis, Barbary Bush, Michelle Obama i Melanie Trump, ty všechny byly jejími klientkami dlouhá léta.

Navzdory společenským i technologickým změnám neztratily tyto dva domy svou relevanci. Dům Caroliny Herrery vytvořil svatební šaty pro hrdinku Kristen Stewart – Bellu Swan ze slavné ságy Twilight, které na dlouhé měsíce zaplavily internet. Stále aktivně obléká britské a španělské aristokratky, a to i přesto, že sama zakladatelka již předala žezlo svému nástupci, Wesu Gordonovi, v roce 2018. Giorgio Armani zůstává do dnešního dne hlavou (i srdcem) svého domu, který obléká největší hollywoodské hvězdy na červený koberec. Jsou symbolem nonšelantní elegance podtrhující krásu a osobitý styl, který nepodléhá času a nikdy tak nebude staromódní…