Co doopravdy nosil Alexander McQueen? Aukce odhalila jeho šatník a největší překvapení je to, co v něm chybí

Alexander McQueen jako zákazník: tohle jsou značky, které mu seděly i mimo runway

Výběr, který Kerry Taylor představuje, pochází z toho, co bychom mohli nazvat druhou fází návrhářovy kariéry. Tedy z období, které se symbolicky začíná slavným přehlídkovým spektáklem Voss pro sezonu FW01. Od roku 2000 se McQueenovi nerozjela jen kariéra, ale i samotná značka. Z nezávislého jména se stala součást skupiny Gucci Group, z níž se později stal dnešní Kering. Byl to moment, kdy měl McQueen větší úspěch i větší rozpočet a také osobně víc možností. A na tom, co nosil, je to vidět.

Aukční selekce se otevírá bílým dvouřadým oblekem z viskózy z kolekce Gucci SS03, který měl návrhář na sobě na CFDA Gala v New Yorku v roce 2003 a znovu také na finále show FW04 Pantheon ad Lucem. Z éry Tom Ford pro Gucci pocházejí i dva kabáty, jeden z obráceného beránku, druhý dlouhý kožený bez límce z kolekce FW01. McQueenovi zjevně seděl Fordův tvrdý, přesný a řezavý střih.

Nechybí ani několik obleků a bot z McQueenovy vlastní pánské linie: modrý oblek a pár zelených společenských bot z kolekce SS09, další šedý oblek z roku 2008, béžový kabát z FW06, lakovky a boty a také kotníkové tenisky z kolaborace McQueen x Puma, rovněž z roku 2008. Mezi dalšími botami se objevují pletené kožené sandály Balenciaga z éry Nicolase Ghesquièra, černé kotníkové boty od Carola Christiana Poella (ano, tady se znalost materiálu přímo očekává) a také vzácný pár tenisek Nike Terminator High Supreme QS „Matagi“ z roku 2009. McQueena na nich nejspíš přitahovala skoro barbarská vizuální energie a detaily z kožešiny.

Když se podíváme na zbytek nabídky, která je vcelku minimalistická, najdeme tři kusy od Maison Margiela: hnědý semišový trenčkot, černý vlněný kabát z FW09 a šedé kalhoty z FW10. Následují dvě saka a oblek od Prady, nakoupené mezi koncem 90. let a rokem 2006, oblek Hermès, jeden od Ralph Lauren a také působivé béžové hedvábné sako od Helmuta Langa, které (a tady si možná trochu dovolíme fantazii) nápadně připomíná to, jež měl na sobě George Forsyth na návrhářově svatbě v roce 2001.

Co v šatníku překvapivě chybí?

Především Comme des Garçons, notoricky McQueenova nejoblíbenější značka. V rozhovoru s Davidem Bowiem v roce 1996 řekl: „Můj nejoblíbenější designér je Rei Kawakubo. Je jediná, od které nakupuji. Jediné oblečení, které si kupuji pro sebe, je Comme des Garçons. Minulý rok jsem utratil asi tisíc liber (to bych asi neměl říkat) za pánské Comme des Garçons.“ O rok později se navíc sám stal modelem pro Comme des Garçons během přehlídky FW97.

McQueenův osobní styl v devadesátkách, tedy v jeho studentské fázi, byl ale mnohem méně čistý a uhlazený, než naznačuje aukční výběr Kerry Taylor. Článek z konce 90. let v Daily Telegraph, citovaný magazínem Another, ho popsal takto: „Rozcuchané vlasy, neoholený, na sobě zvláštní směs, z níž se vyklubala košile Comme des Garçons a vojenské kalhoty.“ A tady jsme u jádra věci. V nejranějších a nejostřejších fázích své kariéry měl McQueen záměrně rozcuchaný, neučesaný styl jako ochrannou známku. Odpovídal jeho abrazivnímu nastavení i promyšlené vzpouře vůči módní formálnosti. Média ho tehdy ráda rámovala jako syna taxikáře z East Endu, který zázrakem vystoupil z londýnského podsvětí a šokoval publikum, kritiky i tisk.

Šatník jako nejlepší biografie

Ještě víc napoví biografie. V knize Gods & Kings píše Dana Thomas, že během působení na Savile Row i na London Fashion Week v roce 1993 nosil obnošená trička a džíny. Na první den v Central Saint Martins si ho pamatují v rave zvonáčích a vintage baseballové bundě. Ve Wilsonově knize Blood Beneath the Skin je referencí ještě víc a jsou pestřejší.

Kostkovaná košile a volné džíny se v obou knihách objevují opakovaně (jednu takovou si prý vzal dokonce i na setkání s princeznou Dianou), stejně jako zmínky o beránkové vestě, která zanechala katastrofální dojem. Na pracovní pohovory ke Koji Tatsuno a Alberta Ferretti v devadesátkách chodil v oblecích a formálněji. A koncem 90. let už mu nevadilo kombinovat oblek s teniskami. Od roku 2000, po zásnubách a následné svatbě s Georgem Forsythem, se jeho styl proměnil. Byl mnohem méně punkový.

Všichni životopisci v rozhovorech zdůrazňují, že byl značně úzkostný z vlastního vzhledu a že velmi volné oblečení mu sloužilo jako způsob, jak skrýt tělo. I proto krátce po roce 2000, na začátku druhé fáze kariéry a po navázání vztahu s Forsythem, podstoupil několik kosmetických zákroků, včetně liposukce a žaludečního bypassu, a svůj vzhled radikálně proměnil. Nejzajímavější ovšem zůstává zkoušet rekonstruovat komplexní psychiku designéra skrze věci, které si vybíral, přes to, co chtěl ukazovat, a to, co naopak skrýval. Evoluce osobního stylu, která se místy blíží symbolické biografii.