ALEXANDRE VASSILIEV: HAUTE COUTURE ZTRÁCÍ SVOU EXKLUZIVITU

Paradox módy je vaší první výstavou v Praze?

Ano, byl jsem velmi potěšen, když můj fond dostal pozvání od Musea Kampa pro vytvoření výstavy Módní paradox, která zapadá do kontextu uměleckých děl muzea ze druhé poloviny 20. století. Můj fond již organizoval přes 250 výstav, avšak v Praze se jedná o první a doufám, že ne poslední výstavu. Je to pro mě velká čest a obrovská radost. Celkem jsme přivezli okolo sta kostýmů a několik doplňků, které jsou rozmístěny nejen v prvním patře, ale i v patrech horních – tam jsou již exponáty art deco.

Vím, že jste majitelem jedné z největších soukromých sbírek módy. Co vše do vaší kolekce patří? 

K dnešnímu dni kolekce čítá přes půl mili- onu kusů – patří sem šaty, doplňky a obuv, ale také umělecké předměty jako výkresy nebo obrazy a tak dále.

Jak dlouho trvá vytvořit největší módní sbírku na světě? 

Strávil jsem tím většinu života, celé půlstoletí. Mé hledání však stále aktivně pokračuje.

Jak vůbec začíná taková sbírka? Kterým předmětem započal a naopak který jste získal jako poslední? 

Prvním předmětem, který jsem získal do své sbírky, byla ikona sv. Mikuláše z 18. století, která se stala mým talismanem a zároveň mým amuletem, jenž mě chrání. Co se však týče konkrétně oděvu, tak to mi bylo šestnáct let. Tehdy jsem napsal inzerát do novin, že hledám starožitný oděv, klobouky a doplňky. Lidé mi tak volali nebo psali, kam si pro ně mohu přijet, nebo mi to poslali. Byl to můj koníček, který mi pomáhal sponzorovat můj otec. Ten byl divadelním výtvarníkem a tuto mou zálibu proto podporoval. Zatímco mí vrstevníci hráli fotbal nebo s oblibou sledovali filmy, já jsem sbíral starožitnou módu.

Jaký je vás nejcennější nebo nejoblíbenější kus z vaší kolekce? 

Asi se nemohu rozhodnout pro jeden jediný objekt. V mé kolekci je mnoho cenných a krásných kusů a neustále se rozrůstá. S každou novou položkou se stává více různorodá a také cennější a zajímavější jako celek. 

V rámci vástavy představujete kusy z druhé poloviny dvacátého století, avšak ve své sbírce máte daleko starší exponáty. Jak náročné je takové kusy restaurovat a udržovat v dobré kondici? 

Velmi. Je složité také nacházet takové profesionály, kteří jsou mistry svého řemesla. Mám nicméně štěstí, jelikož se mi jich podařilo najít dvanáct a ti jsou nyní stálými členy mého restaurátorského týmu.

Takové profesionály je v dnešní době zřejmě velmi složité najít. 

Ano. Kdysi jsme psali inzerát, a tak je nacházeli. Postupem času se vytvořil velmi různorodý tým lidí ve věku 25–80 let, který se mnou nyní pracuje již více než dekádu. Někteří z nich jsou vyučení profesionálové a jiní jsou samouci se specializací na určitý druh materiálu nebo techniky – výšivku nebo krajku, jiní třeba pracují jenom s černou barvou, jiní se specializují na flitry a někdo jen na korále.

Jak takové restaurátorské práce vypadají v praxi? 

Všichni tito lidé pracují z pohodlí svého domova. Jednou měsíčně se sejdou proto, aby si rozdali novou práci nebo odevzdali již hotový kus. Ty předkládají komisi restaurátorů, která hodnotí kvalitu práce. Je nutné dodat, že ne vždy tato komise práci schvaluje – stává se, že je vrácena na předělání. Stejná komise přiděluje novou práci, kdykoli do sbírky přibudou nové kusy. Nerozdávají se jen tak tomu, kdo je volný. Proč? Protože věřím, že člověk musí svou práci dělat s radostí, a hlavně s láskou. Každá věc potřebuje duši...

Kromě toho, že jste sběratel a divadelní výtvarník jste také historik módy. Napsal jste několik knih a přednášíte o životě slavných návrhářů. Který z nich podle vás zosobňoval 20. století? 

Jsem velkým fanouškem Paula Poireta. Myslím si, že to byl opravdový génius, který ženu osvobodil od korzetu, ale taktéž byl fantastickým designérem – koloristou. Pro mě hrají barvy v módě velkou roli. V rámci této expozice je představen jeden kus, avšak v mé sbírce jsou jak jeho parfémy, tak i jeho obrazy – malbě se totiž začal věnovat poté, co, jak se říká, odešel z vysoké módy.

A co se týká 21. století? 

Víte, máme za sebou teprve 23 let, takže je zatím ještě brzy na to dělat závěry. Pochopitelně se za tu dobu opravdu mnohé stalo – několik ekonomických krizí, pandemie i válka, a to vše se pochopitelně odrazilo na módě. Přešli jsme také na fast fashion módu, která je lokálně i finančně dostupná, podobná tomu, co nosí všichni ostatní, a v případě opotřebení se s ní nemusíme dlouho loučit. Dnes již móda nemusí ženu zdobit, není ženskou okrasou – místo toho převládá pohodlí, komfort, ale také snaha zakrýt přebytečná kila. A to hlavně po pandemii. 

Když fast fashion a ready-to-wear zcela nahradily haute couture, jaká je jeho dnešní funkce?

Hlavně reklama domu a udržení jeho jména.

Stačí, když je móda „jenom krásná“ – bez konceptu, symboliky či někdy na první pohled skrytých významů?

Na to se obtížně odpovídá. Občas „jen“ estetika nestačí k tomu, aby se něco stalo populárním. Vždy má nějaký význam nebo přidanou hodnotu.

Ano, Vetements a Balenciaga pod vedením bratrů Gvasaliových jsou toho důkazem. Nezdá se vám, že právě oni nastavují novou laťku haute couture, která se dnes málo odlišuje od ready-to-wear?

Doba se mění. Haute couture ztrácí svou exkluzivitu – dříve se jeden předváděný model mohl vyrábět ve třech vyhotoveních. Tedy na celé planetě mohly existovat jen tři kusy daného designu. Haute couture tak představovala exkluzivitu nejen v kvalitě, ale i kvantitě. Podle nových pravidel se může jeden model kopírovat až desetkrát. Což je stejný počet, který připadá na modely ready-to-wear de luxe. Je to škoda.

Výstava Paradox módy: Móda versus umění konfrontuje archivní kusy ze sbírky Alexandre Vassiliev Foundation s obrazy ze sbírky Musea Kampa. Výstava je otevřena do 5. listopadu.