Gertrude Bell: Královna pouště

Hrdinové nejsou nikdy černobílí. Gertrude ve svých výrocích se zrovnoprávněním žen vlastně nesouhlasila. Odmítala, aby ženy měly automaticky volební právo, radikální sufražetky se jí protivily. Vycházelo to z jejího přesvědčení, že člověk by měl být nejdříve vzdělaný a informovaný, než jde volit, což se podle ní týkalo i mužů. Přesto je pro mě pravou ženskou hrdinkou, protože o co méně se k „ženské otázce“ hlásila, o to víc ji vlastně celým svým životem ztělesňovala.

Způsob, jakým Gertrude zasahovala do politiky na Blízkém východě, by dnes neobstál. Britové se počátkem 20. století pohybovali v oblasti s imperiální samozřejmostí a místním kmenům kreslili na papír budoucí hranice moderních států. Když se osudově zamilovala, ale otec jejího snoubence neschválil, svatbu bez odmlouvání zrušila, přestože jí to zřejmě doživotně zlomilo srdce. Později se ještě zamilovala do ženatého důstojníka a nakonec do poradce iráckého krále Fajsala I., mladšího o patnáct let, kterého sama instalovala na trůn, ale vše marně. Muži ji milovali a obdivovali, ale do vztahu s ní se neodvažovali vstoupit.

Gertrude Bell se narodila roku 1868 do velmi dobře situované anglické rodiny, ovšem namísto vyhlížení manžela se vrhla do vzdělání. Ač jí to zřejmě doživotně zavřelo možnosti se dobře vdát, vystudovala moderní dějiny na Oxfordu a poté se po němčině, francouzštině a italštině pustila do perštiny, turečtiny a arabštiny včetně dialektů.

To už cestovala Blízkým východem křížem krážem, znala všechny kmenové vůdce v oblasti, psala o tom knihy, vedla archeologické výzkumy a okouzlovala místní muže i ženy nesmírným vhledem do jejich života. Zůstala přitom ženská, ač dost času trávila na poušti a archeologických nalezištích, oblékala se velmi elegantně, modely si nechávala posílat z Londýna a Paříže a po pouštích putovala s porcelánovým servisem včetně svícnů. Být ženou pro ni mohl být v mezopotamském regionu hendikep, ovšem vedle jazykově vybavené a přitažlivě chytré Gertrudy se místní vůdci kmenů cítili dobře. Zároveň jako žena mohla vstupovat do harémů zdejších vládců a trávit čas s jejich partnerkami. Byla cennou spojkou pro Winstona Churchilla, rozhodla o hranicích Jordánska i Iráku a stanovila jejich krále. A nakonec si zřejmě vzala život, když se 12. července 1926 v Bagdádu předávkovala léky na spaní.

Na Gertrude mě fascinuje samozřejmost, s jakou svou ženskost uchopila. Nemluvila o ní, nedělala z ní vědu, i když ji často obklopovali jen muži. Zároveň se nezačala jako muž chovat, zůstala elegantní dámou v klobouku. I když třeba jela na velbloudu po poušti vstříc neznámému. Ať dopadla jakkoliv, takový život bych chtěla žít.