The best of Sandy Powell

Tento měsíc slaví narozeniny legendární hollywoodská kostýmní výtvarnice Sandy Powell. Ze svých 13 nominací na Oscara získala 3, kromě toho je držitelkou cen BAFTA, Costume Designer's Guild of America, British Independent Look a mnoha dalších.  Powell má úžasný smysl pro barvy, který se snoubí se schopností balancovat mezi historickou přesností a fantazijní rozmarností. Zamilovaný Shakespeare, Letec a Královna Viktorie, na nichž se Powell pracovně podílela, získaly Oscara, na jejím kontě je ale i řada dalších skvělých filmů, jejichž estetice propůjčila svůj talent a ruku. Ohlédněme se za některými z nich.

Orlando (1992)

Orlando (1992) Adaptace románu Virginie Woolf (mimochodem inspirovaná Kim Jones ve Fendi) od Sally Potter získala fascinující fantaskní rysy, které ladí s typem Tildy Swinton, jež ve filmu ztvárnila hlavní roli. Úkolem Sandy Powell bylo pomocí kostýmů osvětlit každou dobu, kterou Orlando prožil. Svou pouť začal jako oblíbenec Alžběty I., pokračoval několika obdobími a zůstal věčně mladý napříč věky. V jednom okamžiku se Orlando promění v dívku. Kostýmy zahrnovaly vyšívané pánské dublety ze sametu a brokátu z alžbětinské éry, volné košile i přiléhavé kalhoty s náprsenkami. Pro Orlandovu ženu z 18. století potom saténové, krinolínové šaty v nebesky modré barvě a s rozkvetlými růžemi. Ve viktoriánské éře, která odráží módu královny Viktorie, nosí Orlando přísné černo-modré oblečení. 20. století stráví v letecké bundě a vysokých šněrovacích botách, v 90. letech 20. století se pak objevuje v mužném obleku, což spojuje řadu jeho proměn.

Wittgenstein (1993)

Tento originální příběh o kultovním filozofovi Ludwigu Wittgensteinovi vypráví Sandy barvitě a excentricky. Scénář napsal kritikou uznávaný Eagleton, režisér Derek Jarman (blízký přítel Powell) jej přepracoval a herec Ken Butler vdechl život hlavní postavě – ta měla v Eagletonově scénáři (v duchu sociálního realismu) poněkud neosobní podobu. Tak se zrodil chlapec Ludwig se zvídavou myslí a neutuchajícím profesorským pohledem na slova, myšlení a život jako takový. Inspirován Wittgensteinovými úvahami o barvách se Jarmen, limitovaný rozpočtem, rozhodl natočit vše na černém pozadí (k tomu si vymaloval malý ateliér v centru Londýna) a kostýmy postav ponechat jednobarevné. „Barvy nás tlačí k filozofii,“ tvrdil sám Ludwig a zkoumal jejich logickou strukturu a její vliv na intelektuální souvislosti. Režisér si zase zakládal na tom, že černé pozadí dodává filmu potřebnou „bezbřehost“ důležitou pro volný pohyb myšlenek – od jedné barvy, jedné myšlenky, k druhé. A výsledek stojí za zhlédnutí.

Královna Viktorie (2009)

Další z oscarových děl talentované umělkyně. Pro tento obraz Viktoriina mládí a sňatku se saským princem Sandy vytvořila repliky královniných skutečných nejslavnějších šatů – smuteční, korunovační a svatební šaty. Svatební šaty byly vytvořeny z hedvábí, zdobené objemnými květinami a geometrickým chniepem (špičatým projmutím), díky němuž vypadal pas Emily Blunt mimořádně štíhle. Vzhled dotvářel starožitný hedvábný závoj, který Sandy nechala ušít speciálně pro film, a řetízek Podvazkového řádu svatého Jiří. Pro mnoho kostýmů Victorie se Powell inspirovala deníky, portréty a svědectvími královniných současníků.

Letec (2004)

Sandy dlouhodobě a plodně spolupracuje s Martinem Scorsesem – a jedna z jejich spoluprací získala Oscara. Jde o příběh Howarda Hughese, slavného režiséra, podnikatele a průkopníka amerického letectví, který trpí obsedantně-kompulzivní poruchou. Cate Blanchett si zahrála roli Katharine Hepburn, Kate Beckinsale se stala Avou Gardner a Gwen Stefani se převtělila do subtilní Jean Harlow. Grandiózní dílo Powell znovu zachytilo omamného ducha hollywoodského glamouru s dobovými hedvábnými oblečky, vyrýsovanými siluetami a dandyovskými pánskými obleky.

Carol, 2015

Děj se odehrává v roce 1952 – prvních pár let se dekáda vždy podobá více té předchozí, takže zde Sandy se svým týmem ukazuje spíše módu čtyřicátých než padesátých let. Todd Haynes, režisér filmu, se do výzkumu této doby pustil velmi důkladně: než začalo natáčení, tvůrci dostali tlustou knihu plnou fotografií módních focení a reklam z těchto let. Powell také studovala časopisy Vogue a Harper's Bazaar – zaměřovala se na měsíce roku 1952, kterých se téma týkalo. Odtud čerpala barvy a siluety pro Carolininy outfity. A postava Therese – mnohem bohémštější, umělečtější – vypadá jako studentka, obléká se prakticky, takže u ní se Sandy inspirovala spíše pouličními fotografickými kronikami z daných let. Sandy věnovala zvláštní pozornost kožešinám – v té době byly módní a nosili je všichni, nejen bohatí. Powell však chtěla, aby Carol vynikla. V její představě to musela být světlá kožešina – ne tak extrémní jako bílý kabát, ale také ne obvyklý hnědý norek, kterého nosili ostatní. Sandy našla správnou barvu, ale špatný styl – bylo důležité, aby byl kabát dostatečně krátký a aby byl zespodu vidět okraj sukně. Tým tedy našel kožešníka v New Yorku, který rozstříhal staré kabáty a ze zbytků sestavil nový v potřebných proporcích a barvě.

Popelka (2015)

Pro tento film Sandy nemohla najít dokonalé boty. Na jejich vytvoření musela spolupracovat se společností Swarovski, což vyžadovalo spoustu práce při vymýšlení nové technologie. Výsledkem byla obuv, která nejen krásně vypadala, ale v křišťálových střevíčcích se dokonce dalo tančit. Pro hlavní hrdinku Lily James bylo vytvořeno devět verzí šatů, které se lišily detaily, délkou a barvou. Finální nebesky modré šaty byly skutečně kouzelné: byly vyrobeny z desítek vrstev luxusního syntetického materiálu yumissima, který vytváří hypnotický efekt poletování ve vzduchu. Vrchní vrstva šatů byla vytvořena z hedvábí, na korzet a krinolínu byla použita pravé ocel. Celkem bylo potřeba 240 metrů látky, 500 hodin usilovné práce a 20 minut pokaždé, než se šaty oblékly. Sandy vše stylizovala do jemné kombinace empírového, alžbětinského a hollywoodského půvabu, dokonce včetně slavného new look od Dior.

Irčan, 2019

Většina děje se odehrává v 50., 60. a 70. letech 20. století. Sandy musela postavy obléknout s ohledem na měnící se epochy – což je složité, když máte ukázat plynulý přechod mezi dekádami. Robert De Niro měl 102 změn kostýmů. Tým strávil s herci 10 čtyřhodinových zkoušek. Některé kostýmy byly zakoupeny nebo zapůjčeny, jiné vytvořila Sandy sama. V jednom rozhovoru uvedla, že si z filmu nemohla vybrat jediný kostým.  Robert De Niro si naopak všechny kostýmy z filmů, na kterých pracuje, nechává – má to zakotveno ve smlouvě. Vrcholem kostýmů v tomto filmu byly šortky. Powell hledala kousky, které by byly autentické, ale zároveň by upoutaly pozornost. Ukazuje to sílu oblečení: výtvarnice měla na skladě spoustu šortek a topů a tým zkoušel různé kombinace, dokud nenašel šortky, které by byly pro postavu uvěřitelné. Powell tvrdí, že práce herců není o tom, aby vypadali oblečení na natáčení cool. Jde o to, aby postavy byly uvěřitelné, aby příběh ožil.