Elizabeth Debicki: Lady Di ve mě žila celou dobu

Kde se v šesté sezóně nachází princezna Diana? Doslova i emočně? 

Jede na dovolenou s chlapci do Saint-Tropez, aby zůstala u Al-Fayedů. Byla to organizovaná dovolená, kterou jí ulehčil Mohamed Al-Fayed tak, aby mohla vzít děti. Byla tam osobní ochranka, bylo to pro ně něco exkluzivního a zábavného a měli pěkné počasí. Takže takový je plán a myslím, že emocionálně je to opravdu rychlé pokračování, pokud jde o časovou osu vyprávění od páté série. Je pro mě opravdu těžké o tom mluvit, protože to neumím správně formulovat, ale když si vzpomenu na hraní těch scén, byla jsem opravdu ráda, že jsem se na chvíli dostala z Anglie pryč. A měla nějaký ten čas s dětmi a možnost si oddechnout. Myslím, že záměrem je zkrátka mít prostor a vzpamatovat a zotavit se z toho, čím si těsně předtím prošla.

Jak jste se ke své postavě vrátila? Potřebovala jste znovu najít nějaká vodítka, tipy nebo způsoby, abyste mohla opět navnímat princeznu Dianu? 

Provedla jsem si takový refresh ve své hlavě. Ale žila jsem v tom, nebo to žilo ve mně, už docela dlouho. Vrátit se bylo velmi rychlé. A vlastně to byla úleva. Byl to pro mě zajímavý herecký experiment, hrát i druhou sezónu – nikdy jsem se předtím nevrátila k natáčení druhé sezóny. Spousta herců to dělá pořád, ale já jsem takovou zkušenost nikdy nezažila. Takže je to vzrušující, protože vás část vaší mysli testuje v tom, kolik toho ve vás zůstalo? A také jaký je to pocit?  Ale cítila jsem, že můj vztah k věcem, které jsem aktivně dělala v páté sezóně, tam zcela přirozeně zůstal. Nemusela jsem si tolik vzpomínat, přišlo mi skoro víc normální to udělat tak, než abych to dělala jako normálně já jako člověk. To vypovídá hodně o procesu tvorby seriálu.

A jaká byla atmosféra na natáčení? Vzhledem k tomu, že víme, kam v jejím případě děj směřuje.

Myslím, že z režijního hlediska a pro Khalida a mě, kteří tyto postavy hrajeme, a děti, existuje skutečný úmysl hrát proti příběhu. Způsob, jakým jsem to udělala, a myslím, že by s tím Khalid souhlasil, je ten, že jsme si dovolili být velmi, velmi přítomní v každém okamžiku scény. A velká část příběhu je doopravdy krásná. Určitě jsou tam překážky a samozřejmě, když je do tohoto vztahu zaveden prvek tisku, věci se změní. Ale u spousty těchto scén jsme se bavili v klidu a zase jsme si užívali spolupráci. Byli jsme v opravdu krásné části světa, takže jsem se tím neustále nechala unášet a jen tak nějak relaxovala. Zkoušela jsem se uvolnit. Myslím, že když jsem věděla, co přijde, co se týče sledu posledních 24 hodin, což bylo velmi náročné, nosila jsem v sobě velmi hluboký smutek při natáčení. Ale když jsem to nedělala, byla jsem velmi šťastná.

Jaké to bylo znovu pracovat s Cate Hall v oblasti vlasů a make-upu? Jak se vyvíjí vzhled princezny Diany?

Myslím, že se určitě vyvíjí. Všichni jsme si ten vzhled krásně užili, vždy jsem cítila, že to byla opravdu ikonická silueta vlasů a oblečení. Je to zkrátka velmi rafinovaný a opravdu elegantní vzhled. Tvořit ho byla opravdu zábava. Samozřejmě to dělají neuvěřitelně dobře s obrovským důrazem na detaily. Teď už jsme vlastně něco jako rodina, takže jsme byli rádi, že se zase můžeme vrátit. Vlasová a make-up artistka Cate je génius, i její tým a moje vizážistka Deb. Jsou výjimečné a pracují opravdu, opravdu tvrdě.

Spolupracujete úzce s Amy a Sidonií Roberts i na kostýmech? Jak jste jako jedna z nejfotografovanějších žen na světě přišla s tím, co nosí?

Sid a já jsme opravdu úzce spolupracovaly na Dianině šatníku. Amy samozřejmě také, ale Sid – mám pocit, že ona byla opravdu tvůrcem změny šatníku. V době, kdy natáčíme toto období příběhu v šesté sezóně, vždy hodně pracuje s fotografickými referencemi. Skoro jako by ta silueta existovala a ona ji vyplnila. Obě jsme věděly, co musíme udělat, také jsme musely vytvořit spoustu plavek. Musela jsem nosit hodně plavek, což bylo občas těžké, ale stálo to za to.

Máte nějaký oblíbený kostým? Bylo vám dovoleno si ho vzít domů? 

Ne, ze seriálu si domů nic nenosím, přijde mi to velmi zvláštní. Vlastně jsem nic neukradla, kromě vizitky jasnovidce. A teď k šesté sezóně a oblíbeným věcem – opravdu miluji modré plavky, které má Diana na sobě, když vyjde na konec skokanského prkna a posadí se. Na těch plavkách a znovuvytvoření toho okamžiku bylo něco, co bylo velmi posvátné a důležité, a bylo velmi podstatné, abychom to udělali správně. Svým způsobem mi to trochu připomnělo, když jsme natáčeli „revenge dress“. Je to co nejblíže skutečným obrazům, a přesto jako herečka nejdřív vstoupím do scény, kde každá věc má své místo. A pak musím najít konkrétní emoci. A stejně jako u revenge dress jsem nevěděla, dokud jsem nevystoupila z auta. Ani zde jsem nevěděla, dokud jsem si nesedla a neměla moře před sebou.

Každý má představu o své princezně Dianě. Co jste chtěla o těchto posledních dnech sdělit? 

Myslím, že ztvárnit tyto dny je pro herce opravdu jedinečná výzva. Věřila jsem  Petrovu plánu, který pro nás vytvořil, abychom ho následovali. Je to jeho interpretace a dávala mi emocionální smysl, takže jsem na tom opravdu lpěla. Protože je to očividně zničující a napjaté a my to nikdy nemůžeme vědět. Pokud jde o přesah šesté sezóny, jedna z věcí, která mi připadá tak důležitá – protože víme, kam se příběh ubírá –, je zajistit, aby na obrazovce byla skutečná radost a štěstí, lehkost a opravdová zábava. To byl kus, u kterého jsem cítila, že jej mohu nějakým způsobem ovládat, tak jsem se na to opravdu zaměřila. A taky jsem to nutně potřebovala. Potřebovala jsem se dobře bavit, a tak jsme to dělali, jak jen to šlo, s dětmi, Khalidem a Salimem. Pořádně jsme se do toho opřeli. Připadalo mi velmi důležité vyprávět příběh, protože pokud můžeme něco vědět, z fotografií, myslím, že se občas opravdu dobře bavili.

A pak, v příkrém kontrastu těch posledních pár dní, které vedly k autonehodě, jaké to bylo znovu vytvořit některé ze scén, které jsou v moderní historii omílané stále dokola? Jaké bylo je natáčet?

Bylo těžké je znovuvytvořit. Bylo to těžké a velmi šílené a neuvěřitelně invazivní. A byl v tom jakýsi tlak. Občas je to skoro jako anomalistická reakce na to, že vás pronásleduje tolik herců, kteří hrají tisk, protože není kam utéct a v takové situaci musíte být jen pouhou minutu, než si uvědomíte, že je to naprosto nesnesitelné. A nikdo by nikdy neměl zažít, jaké to je – snažit se zachytit scény ve dne v Paříži, pokusit se dostat z jednoho místa na druhé a mít kolem sebe tento roj. Cítíte se být v pasti. Je to opravdu nepříjemná zkušenost. Jsou chvíle, kdy jako herec ve skutečnosti děláte kaskadérský kousek, skáčete z budovy nebo do vody, zažíváte něco velmi fyzického a během toho se neodehrává velký kus herecké práce. Myslím, že to bylo to, co se často dělo, když jsme ty scény vytvářeli, protože je opravdu hrozné mít tolik lidí, kteří na vás křičí a něco chtějí. Tak jsme to realizovali, protože nám to připadá jako velmi důležitá část příběhu, kterou je třeba vyprávět.

Jsou to události z relativně nedávné historie, které si určitě pamatujete. Jak se vypořádáváte s tím, že vaše vzpomínky mohou ovlivnit vaše ztvárnění? Jak se vyrovnáváte s tím, že máte představu o tom, co se stalo?

Bylo mi sedm, když se to stalo. Co jsem se o tom dozvěděla, jsou to kousky naší lidské historie. To je součást kultury, součást našeho chápání médií i samozřejmě královské rodiny. A je to i součást smutku národa. Coby Australanka jsem tuto znalost získávala časem. Mám velmi zřetelnou vzpomínku na sledování pohřbu, když jsem byla malá, a pozorovala jsem dva prince, asi jako každý, a byla jsem opravdu mladá, tak jsem nechápala, co se děje. Moje matka byla zničená a já jsem se to snažila zpracovat, takže to je moje první vzpomínka na tuto událost. Myslím, že jsem se k tomu pokusila přistoupit, podle toho, co vím nyní, na faktickém základě, a to je zjevně to, co jsem nastudovala z rešerše, kterou jsem se připravovala na natáčení. Takže mám docela hluboké znalosti.

Myslím, že je to součástí show a hraní těchto postav, což je pro mě dvojí proces. Dozvěděla jsem se fakta, jak mi je sdělil archivní tým, která jsou vždy velmi, velmi podrobná. A tak nechám tu vrstvu informací, aby se usadila v mém mozku, a pak čtu scénáře, takže dokážu pochopit, pro co se Peter rozhodl, a směr, kterým se rozhodl jít, a co dělá The Crown, což je vytváření imaginárních verzí konverzací atd. Jsou to tedy dvě vrstvy, ve kterých jsem hrála, a myslím, že mé chápání toho, co se stalo za těch 24 hodin, bylo ve smyslu „jen ty kousky, které sbíráte, když vyrůstáte“. Bylo to nesourodé, pak se to velmi doplnilo a pak se Petrova vize prostě stala směrem, kterým se řídíme.

Jsou z této sezóny nějaké zvláštní přednosti nebo naopak? Věci, které jste viděla? Místa, která jste navštívila, která byla podle vás úžasná?

Loď – byla to velmi velká, luxusní loď. Bylo to obrovské a svým způsobem pobuřující a přesně to, co příběh potřeboval. Takže to bylo docela výjimečné, být na tak velké lodi. S ložnicemi velikosti bytů, obrovskými. Byla to legrace a nikdy jsme to nebrali jako samozřejmost, zvláště proto, že jsme věděli, že se vrátíme do šedého počasí, a tak jsme si každý kousek vitamínu D nechali nasáknout do kostí. A Ritz mi připadal výjimečný a velmi dojemný. To možná taky. Vědět předem, jaký příběh se tam bude odehrávat.