Anthony Hopkins patří k nejvýraznějším hercům své generace, o hudbě ale mluví jako o prostoru, ve kterém vždy cítil větší svobodu. Zatímco herectví pro něj znamená disciplínu a důkladnou přípravu, při komponování skladeb si podle svých slov může dovolit mnohem volnější přístup. A právě tahle méně známá část jeho tvorby se nyní dostává ke slovu.
Album Life Is a Dream vyjde už v pátek 21. srpna 2026 u prestižního vydavatelství Decca Classics a spojí dvanáct skladeb, které vznikaly v průběhu více než šesti desetiletí. Nahrála je londýnská Philharmonia Orchestra pod vedením Gustava Dudamela, jednoho z nejvýraznějších dirigentů současnosti. Nahrávání proběhlo letos v dubnu v londýnském Alexandra Palace.
Hopkins začal hrát na klavír už ve čtyřech letech a hudba se brzy stala něčím víc než dětským koníčkem. Jako teenager skládal pro místní divadelní produkce a první valčík napsal v roce 1960, když mu bylo dvaadvacet. Hudbu později vytvářel také pro filmy, na nichž pracoval, například August (1996), Slipstream (2007) nebo Případ Elyse (2020). V roce 2012 pak následovalo jeho první album Anthony Hopkins – Composer.
Když se dnes ohlíží zpět, sám připouští, že podobný vývoj svého života nikdy nečekal. V nedávném rozhovoru pro Associated Press vzpomínal, že ačkoli původně mířil k hudbě, nakonec se vydal cestou herectví. Jak velký úspěch ho čeká, si tehdy podle svých slov vůbec neuměl představit, ke komponování se přesto v průběhu let opakovaně vracel.
Life Is a Dream nevychází z jediného období. Hopkins do něj vybral hudbu inspirovanou různými etapami svého života, od dětství v jižním Walesu přes rodinné vzpomínky až po současné úvahy o stárnutí a čase. Jednou z nejstarších skladeb je Bracken Road, kterou napsal v roce 1963 jako mladý herec v Liverpool Playhouse. Vznikla podle krajiny, kterou si pamatoval z domova, a později se stala součástí třídílné suity 1947.
Velšské kořeny připomíná také My Fatherland, zatímco Stella Aria nese jméno jeho manželky Stelly Hopkins. Celým projektem ale prochází ještě jedna, mnohem osobnější linka. Hopkins dnes o životě mluví jako o „jednom dlouhém loučení“ – ne s hořkostí, spíš s vědomím, že vzpomínky s časem získávají jinou váhu. O vlastní smrtelnosti přitom mluví bez obav a především s vděčností za život, který mohl prožít.
K setkání Anthonyho Hopkinse s Gustavem Dudamelem pomohl herec Bradley Cooper. Ten se s venezuelským dirigentem sblížil během několikaleté přípravy filmu Maestro (2023), v němž ztvárnil skladatele a dirigenta Leonarda Bernsteina. Cooper zároveň znal Hopkinsovu hudební tvorbu, a když jeho manželka Stella hledala pro nový projekt vhodného spolupracovníka, právě přes něj se k Dudamelovi dostaly Hopkinsovy partitury. Během vánočních svátků si je prošel a jak později uvedl pro Los Angeles Times, velmi ho oslovila jejich upřímnost a emocionální síla.
Sám Hopkins přitom při nahrávání tolik jistoty neměl. Když letos v dubnu v Alexandra Palace poslouchal Philharmonia Orchestra hrát své skladby, chvílemi prý nechápal, že je skutečně napsal on. Dudamelova reakce pro něj proto znamenala důležité povzbuzení. Teď už uvažuje i o tom, že by své skladby jednou zahrál před publikem, a jedno místo má v hlavě dlouho – Carnegie Hall. Slavnou newyorskou koncertní síň znal už jako chlapec a jeho matka mu tehdy řekla, že tam jednou bude hrát. Ani v osmaosmdesáti letech se této představy úplně nevzdává.
Beauty a self-care redaktorka vyhledávající (a bořící) mýty kolem krásy a zdravého životního stylu si při psaní ráda zdokonaluje i vlastní pečující rutinu, která je pro ni stejně důležitá jako šálek dobré kávy.
Kate Winslet: Tenhle věk je pro mě ideální
Zoe Saldaña vynesla unikátní šperk od Cartier, jehož výroba trvala 34 měsíců
Všechno nejlepší, Cindy Crawford!