Poznejte blíže bohatství parfémů

Mošusová semínka

Esence z ibiškovce nebo též proskurníku, která je označována jako rostlinná verze pižma, se do parfémů přidává proto, aby podtrhla či spíš ozvláštnila lehké animální tóny. Semena se získávají ze zralých tobolek a destilací s vodní párou se zpracovávají na esenciální olej, kterému nechybí plnost, ale ani krémová mastnota až voskovitost s mošusovým a ambrovým nádechem. Postoje k této ingredienci bývají rozporuplné: „Očekávala jsem, že ucítím plnější verzi syntetického ambrettolidu, jedné z mých nejoblíbenějších pižmových molekul. Namísto toho mě čekala bylinně-zemitá vůně s jemnými odstíny meruňky,“ odůvodňuje své překvapení parfumérka a autorka originálních vůní Love & little pepper Kateřina Nováková. Prý tuto ingredienci nejspíš docení až časem, jakmile ji podrobí důkladnějšímu zkoumání. Ambrettové semínko, jak se také tato složka nazývá, ji však zatím příliš neoslovilo. Stále v ní vidí, respektive cítí, mnoho povyku pro nic... Odvážné tvrzení, dalo by se říct, vzhledem k tomu, že se hodnota padesátimililitrového flakonu (nejen) s touto ingrediencí dokáže vyšplhat i přes deset tisíc korun. V každém případě hraje nezastupitelnou roli jako fixátor do základu vůní, jež mají působit klasickým, konzervativním dojmem.

Májová růže

Parfuméři údajně nacházejí uplatnění jen pro málo odrůd růží. Spolu s damašskou je však právě májová růže nebo též růže stolistá (rosa centifolia) tou vyvolenou. Zatímco keře první zmíněné najdete na území Bulharska, Turecka či Ruska, májové růži se daří především v jižní Francii nebo severní Africe. Každá odrůda se zpracovává jinak – zatímco růže damašská podstupuje destilaci s vodní párou, májová růže by kvůli svému odlišnému složení přišla stejnou cestou vniveč, proto se u ní volí metoda extrakce nepolárním rozpouštědlem. Tehdy se získá tzv. konkrétní silice, která se dále přeměňuje na silici absolutní s výtěžkem okolo 0,1 %. Jinými slovy, na jeden kilogram absolutní silice je zapotřebí zhruba jedna tuna okvětních plátků růží. Jen pro srovnání, damašská růže poskytuje ještě nižší výtěžek: na kilo růžového esenciálního oleje zís- kaného destilací se spotřebuje až pět tun čerstvých květů. „Ještě když jsem studovala na parfumérské škole ISIPCA ve Versailles, byla součástí výuky i týdenní exkurze do historického centra francouzské a světové parfumerie – městečka Grasse na Azurovém pobřeží,“ líčí nezapomenutelnou vzpomínku na sběr této růžové nádhery parfumérka Jana Kubelová. „V plánu byla i návštěva pole s keříky májových růží. Zrovna tam pracovalo několik sběraček, které trhaly květy do proutěných košů nebo plátěných zástěr uvázaných okolo ramen,“ pokračuje ve vyprávění. Když se později studenti přemístili do velké haly, kam se květy svážely k okamžitému zpracování, už při vstupu je omráčila pronikavá, nezaměnitelná vůně. „Instinktivně jsme se všichni vrhli na tu obrovskou růžovou hromadu, nabrali si plnou hrst, donesli ji k nosu a nasávali a nasávali...“ Jestli tehdy zvládly ženy v Grasse natrhat 50 kilo květů, kolik se uvádí, že zkušený sběrač dokáže za den, těžko říct. Jisté je, že ve skutečnosti na to nemají ani ten den, protože pro sběr májové růže platí, že se její květy musí trhat brzy zrána, jinak s rostoucí teplotou odtěkává z okvětních plátků vzácná silice a dochází tak ke ztrátám. À propos, tušíte, proč se vlastně tento druh růže označuje jako májová? Nejspíš ano. Začíná kvést v květnu a pokračuje zhruba do poloviny června.

Florentský kosatec

Bez irisu neboli kosatce by byl parfumérský průmysl ochuzen o jednu z nejušlechtilejších a nejdražších surovin vůbec. Ne náhodou se stala součástí vůně pro Napoleonovu nevěstu Josefínu. Využití v parfumerii přitom nachází rovnou tři odrůdy irisu: kosatec florentský, německý a kosatec bledý. Svou jedinečnost umí jaksepatří prodat, jelikož zabere minimálně šest let, než rostlina poskytne svůj vzácný voňavý produkt. Tři roky musí ještě k tomu růst nejlépe v písčité půdě, poté se oddenky ručně sklidí, oloupou a očistí. Ovšem pozor! Ani v této fázi ještě nevykazují žádnou vůni. Až když se následně umístí do bedýnek nebo jutových pytlů a suší se po dobu tří až pěti let, teprve potom se v nich začnou utvářet vonné látky. Pak se oddenky nadrtí a destilují s vodní párou. Vzniklý produkt má žlutobílou barvu a pastovitý charakter, proto se mu také říká irisové máslo. Svou vytříbenou vůní připomíná květy fialek s jemným nádechem dřeva a pudru. Jeho kvalita je dána obsahem ironů, tedy látek, které jsou nositelkami fialkových tónů. Jako důkaz, že se irisové produkty používají do těch nejluxusnějších parfémů, svědčí koneckonců jejich cena: kilogram esenciálního oleje či takzvaného irisového másla stojí deset až patnáct tisíc eur. „Ve své sbírce mám dva kosatce, oba indické provenience, iris pallida,“ vypráví zaníceně parfumérka Nováková. Jeden z nich je podle ní sladší, připomíná sladké fialkové bonbony, druhý je jemnější a zemitější. „V koncentrovaném stavu údajně připomíná starou babiččinu rtěnku,“ prozrazuje přirovnání své kolegyně parfumérka.

Oudový olej

Mezi parfémovou elitou má oudový olej nebo též olej z agarového dřeva pozici jistou. Jedná se o tmavé pryskyřičné dřevo stromu česky zvaného orličník. Pokud je strom zdravý, jeho dřevo je typicky světle hnědé. Jakmile je však napadeno parazitickou houbou, začne na svou obranu tvořit hustou, tmavou a výrazně aromatickou pryskyřici, která je známá pod pojmy oud, agar, aloes nebo gaharu. Její vůně se dá popsat jako intenzivní, těžká, sladká, animální, kouřová a dřevitá. Přičemž kvalita pryskyřice závisí na druhu stromu, lokalitě, způsobu kultivace a stáří: čím starší, tím vyzrálejší, kvalitnější, a tedy i dražší. 

Nutno říct, že k napadení houbou nedochází samo sebou. Má jej na svědomí jistý druh včelky, která ji zanese do stromu starého i 50 až 300 let. Toto je přirozený, a co do celkové produkce oudového oleje spíše okrajový a vzácný způsob tvorby. Proces je totiž velmi pomalý, což se pochopitelně projeví i na ceně, která bývá až 1,5krát vyšší, než je cena zlata. „Tekuté zlato“ je tudíž pro oudový olej naprosto trefné označení. „Kolegyně jednou přinesla do práce parfém, se kterým si její kamarádka nevěděla rady,“ vzpomněla si na dávnou příhodu parfumérka Jana Kubelová, „dostala ho prý jako dárek od svého muže, který jí chtěl koupit něco zcela mimořádného a drahého,“ popisuje příběh, kdy onen manžel zaplatil za šestimililitrový flakonek s tmavě hnědou tekutinou šest tisíc korun. „Uvnitř byl čistý oudový olej mimořádné kvality, po kterém by jistě zatoužila každá žena arabského nebo indického původu, nicméně u nás je kvůli svému výraznému animálnímu charakteru sám o sobě zcela nenositelný.“

Častěji se tedy oudový olej získává z orličníkových plantáží vysazovaných v oblastech Malajsie, Srí Lanky nebo Thajska, kde se stromy nechají alespoň pět let růst a poté se uměle houbou naočkují. Do dvou let se v nich skutečně vytvoří pryskyřice a stromy jsou připraveny k těžbě. Dřevo se nařeže, nadrtí, zaleje vodou a nechá po určitou dobu fermentovat. Poté se destilací získá žádaný oudový olej, jehož kvalita je velmi dobrá a komerčně dostupná.

Šedá ambra

Rarita této luxusní ingredience tkví v tom, že se získává z živočišného zdroje. A ne jen tak ledajakého... Vzniká totiž v trávicím ústrojí vorvaňů jako patologický produkt po poranění nestravitelnými částmi potravy. Velryby ji vyvrhují jako stříbřitě šedou hroudovitou hmotu, která může vážit až několik desítek kilogramů. Někdy bývá nalezena na březích oceánů, jindy na širém moři nebo se získávala z ulovených velryb. Říká se jí pro změnu „plovoucí zlato“.

Je třeba zdůraznit, že surová ambra spíše zapáchá, než voní. Její odér se popisuje jako fekální, animální, je cítit po chaluhách, mechu, dřevě či tabáku. Stárnutím bledne a její vůně zraje, hlavně pokud je vystavena účinkům slané vody a slunce. Zpracovává se usušením, nadrcením a rozpuštěním v lihu na tinkturu, která se nechá uležet po dobu alespoň půl roku, aby tak získala svou typicky sametovou, zemitě dřevitou podobu a byla připravena k dávkování do těch nejvybranějších vonných kompozic.

Pravá ambra je dnes velká vzácnost, ale běžně se vyrábí chemickými syntézami. Pro Kateřinu Novákovou byla šedá ambra jednou z prvních syntetických vonných látek, se kterou se kdy setkala: „Nastalo absolutní okouzlení, láska na první přičichnutí,“ líčí své pocity a pokračuje: „Voní jako zlatá, sluncem prohřátá pokožka. Je sexy a přesto něžná, tolik odlišná ode všech orientálních, rádoby ambrových vůní, které jsem do té doby znala.“ V barevném spektru by ji prý představovala zlatobílá barva písku třpytícího se na slunci, ve spektru emocí blaženost. „Použila jsem ji ve své vůbec první vůni High by the Beach, kde tvořila téměř šedesát procent kompozice a obsahuje ji i můj nejprodávanější parfém Živa,“ vyjmenovává zakladatelka značky Love & little pepper.

A jak vnímala pravou ambru, kterou o rok později dostala jako vytoužený dárek ke třicátinám? „Pro mě je ztělesněním touhy duše po moři, která je tolik vlastní obyvatelům vnitrozemí. Najdete v ní minerální tón vlhkých kamenů, mírný fekální zápach a zemitost. Jako by se její vzácnost chtěla – oprávněně – uchránit před těmi, kdo jí nejsou hodni,“ zamýšlí se.