Otázka, nakolik zásahy jako botox nebo plastické operace ovlivňují herecké výkony, není vůbec nová. V roce 2008 se na plátnech objevil snímek The Wrestler režiséra Darrena Aronofského, jehož hlavní postavu ztvárnil Mickey Rourke – někdejší idol z filmů jako 9 ½ týdne, který si prošel radikálními změnami vzhledu. Ve sportovním dramatu The Wrestler se dokonale propojil příběh vyhasínajícího wrestlingového šampiona s realitou stárnoucího herce, jenž se v Hollywoodu znovu pokoušel o návrat.
Rourkeův chirurgicky pozměněný obličej najednou dával smysl ve vyprávění o starém bojovníkovi, který se snaží ještě jednou zazářit. Jenže i když mu tento paradoxně nepřirozený vzhled ve filmu pomohl, v reálném životě musel herec s následky operací žít dál. Po fenomenálním úspěchu The Wrestler (oceněného mj. Zlatým lvem v Benátkách) se Rourke ve velkých rolích objevoval už jen zřídka, až na výjimky typu Iron Man 2 či pokračování Sin City.
Podobná situace nastala u Nicole Kidman v satirickém thrilleru Babygirl. Hraje v něm úspěšnou ženu, která se snaží před okolím udržet perfektní fasádu – a přestože se nikde otevřeně neříká „ano, tohle je botox“, divák to vycítí z kontextu i z vlastní vizuální zkušenosti. Na rozdíl od The Wrestler zde ale režie nedává jasné vysvětlení, proč má hrdinka tak vyhlazenou tvář, což některé diváky odrazuje.
Téma toho, jak mohou estetické úpravy bránit plnému prožitku diváka, se přitom řeší minimálně od počátku 21. století. Už v roce 2003 deník The Guardian varoval herce před přehnaným používáním botoxu, o několik let později zase HuffPost vyzdvihoval film Tahle země není pro starý (No Country for Old Men) proto, že se v něm herci Javier Bardem, Tommy Lee Jones či Josh Brolin nebáli ukázat přirozené vrásky. Diváky totiž často nejvíc zaujme právě autentičnost, která se s příliš napjatou tváří ztrácí.
Paradox spočívá v tom, že zatímco režiséři jako Martin Scorsese či Baz Luhrmann (sám trochu pokrytecky, když vezmeme v potaz jeho film Elvis) vyzývali herce, aby se kosmetickým procedurám vyhýbali, Hollywood těmto hercům zároveň nenabízel role, jakmile překročili určitou věkovou hranici. Zejména u žen po čtyřicítce (a někdy už po třicítce) bylo téměř nemožné získat roli mimo škatulku máma či babička. Vzniká tak bludný kruh: pokud se herečky rozhodnou pro omlazující zákroky, riskují kritiku za nepřirozenost. Když ale žádné úpravy nepodstoupí, často je čeká škatulkování do vedlejších rolí.
Výjimkou je třeba Jennifer Coolidge, která svůj specifický vzhled a osobnost dokázala proměnit v nezaměnitelnou značku – od sitcomu 2 $ocky (2 Broke Girls) až po oceňovaný seriál Bílý lotos (The White Lotus). Jiní ovšem čelí drsným komentářům, jako například Kristin Davis v pokračování Sexu ve městě s názvem And Just Like That. Ve chvíli, kdy se na scénu vrátila Charlotte York, fanoušci nešetřili negativními reakcemi na její vyhlazený obličej, ačkoli sama herečka později přiznala, že s výplněmi a jejich následným rozpouštěním nemá dobré zkušenosti a sama byla z výsledku zděšená.
Všímavost médií i diváků k fyzickým změnám herců může vést až k absurdním situacím. Slavný příklad je Zac Efron, který si po úrazu (spadl na kamennou hranu fontány) způsobil zranění čelisti a otok tváře. Okamžitě se objevily spekulace, zda nepodstoupil plastiku. Herec o tom neměl ani tušení, dokud mu nezavolala matka – veškeré komentáře tak probíhaly bez jeho vědomí. Situace jen ilustruje, že veřejnost je extrémně citlivá na jakoukoli, byť nevynucenou změnu vzhledu.
Jedna věc je estetická přeměna herců v reálném životě a jiná věc je, jak to působí na diváka ve filmu či seriálu. Někdy se diváci nemohou soustředit na děj, protože je vytrhne z příběhu obličej, jenž se prakticky nepohybuje – příkladem je Bridget Jonesová: Láskou šílená (Bridget Jones: Mad About The Boy). Renée Zellweger vrátila na plátno milovanou hrdinku, ale mnozí se místo romantické zápletky soustředili na její příliš strnulý úsměv. Na druhou stranu v seriálu Wednesday od Tima Burtona působí tvář Catherine Zeta-Jones (Morticia) dokonale zapadající do surrealistického světa gotické rodiny, a moc se tedy neřeší, nakolik je, či není přirozená.
Nová éra estetických zákroků je navíc méně invazivní. Dříve byla slavná „odstrašující“ jména jako Meg Ryan nebo Melanie Griffith – herečky, u kterých extrémní zásahy vyvolaly značnou pozornost médií i veřejnosti. Dnes hvězdy (muži i ženy) volí spíše jemnější přístupy v podobě miniinvazivních procedur a skin boosterů, které už mimiku zcela nevyřazují, ale jen ji lehce korigují. Spekulace ovšem dál pronásledují i herce, jako je Tom Cruise, Al Pacino nebo dokonce Clint Eastwood, který má své typické vrásky, ale údajně je občas nechal vyhladit. Pod drobnohledem je i Ryan Gosling, u něhož fanoušci od Barbie až po The Fall Guy řeší, zda náhodou nevyužil menší zákroky k vylepšení vzhledu.
Zásadní je, že přehnané estetické zásahy mohou herectví spíše ublížit, zvlášť pokud obličej ztratí mimiku. Herec či herečka může hrát sebedokonaleji, ale divák se často neubrání pocitu, že postavě chybí emoce. Přesto zůstává problémem i předsudek vůči přirozenému stárnutí, což vede mnohé filmové profesionálky i profesionály k opatrnému balancování na hraně mezi udržovaným a přehnaným vzhledem.
Hollywood se tak ocitá v pasti vlastních standardů. Jedno je jisté: problematika botoxu a plastické chirurgie ve filmu a televizi bude rezonovat, dokud bude existovat tlak na věčné mládí a zároveň poptávka po autentických tvářích, které mohou na plátně bez zábran vyjádřit emoce. Řešení možná přijde teprve tehdy, až vznikne více výrazných rolí pro herečky a herce ve zralém věku, kteří nebudou muset své přirozené stárnutí maskovat, aby neztratili práci – a diváci se přestanou tolik upínat na každou novou vrásku či vyhlazenou čelist.
Expert na beauty, estetickou medicínu a hodinařinu, který se se čtenářkami Harper’s Bazaar dělí o své znalosti v rámci své rubriky Beauty Insider.
Jak fungují aktivní ingredience a proč na ně dávat pozor?
Erika Palkovičová: Dior Capture OX-C treatment na vlastní kůži
Dokonalý outfit nestačí. Skutečným tajemstvím krásy hvězd na Met Gala je dokonalá pleť