Ženy v prostoru: Lucie Rosická

JEHLA, NIT A MATEŘSTVÍ

Lucie Rosická se na svých vyšívaných obrazech vždy zabývala otázkou ženské krásy, intimity a vnímání sebe sama. Již teď je jasné, že nová témata budou ještě osobnější. Do života jí totiž vstoupil syn.

Její vyšívané obrazy přitahují pohledy. Jsou ženské, plné něhy a taky intimity. Umělkyně Lucie Rosická na nich zobrazuje často sama sebe, akcentuje na nich své tělo – často v polohách, které zobrazují chvíle, kdy chce být každá z nás jen sama se sebou, když si holí ohanbí nebo zkoumá rychlost růstu knírku pod nosem. „Je to pro mě pořád velké téma, protože dívat se na sebe a ukazovat své nahé tělo je to nejupřímnější, co ze sebe mohu vydat. A doufám, že svými obrazy dovedu něco předat i ostatním,“ říká.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Lucie Rosická má nyní půlročního chlapečka a už teď je jasné, že zkušenosti čerstvé matky se do jejích témat rozhodně nějak otisknou. V její diplomové práci, která se jmenovala Mirror, Mirror on the Wall, prozradila své těhotenství jedním výjevem, na němž se zobrazila, jak zvrací do záchodu. Co na tom, že si to někteří interpretovali jako následek divokých večírků na AVU.
„Měla jsem strach ze změny, kdy člověk končí školu a začne tvořit sám za sebe. K tomu se přidalo ještě mateřství, i z toho jsem měla obavy... Naštěstí jsem už měla domluvenou první sólovou výstavu v galerii Platforma 15 a já na ní utvrdila sama sebe i okolí v tom, že mám sice dítě, ale pořád jsem i umělkyně. Pořád žiji svůj sen a pořád tvořím. Už vím, že mateřství nemusí být tabu.

Naopak rozšířilo mou citlivost a vnímání a otevřelo ve mně spoustu nových témat. Například teď ve mně rezonuje téma roztříštěnosti soustředění. Ve svém nejnovějším díle jsem tak zasadila samu sebe jako postavu z obrazu Primavera od Botticelliho. Nade mnou je můj syn jako andělíček a míří mi šípem přímo do hlavy. Takže ano, já jsem pořád já, ale jakmile uslyším jeho pláč, moje pozornost patří jen jemu,“ říká Lucie.

Kromě toho začala i novou sérii obrazů, na které se zachytila v mírně obscénní poloze s roztaženýma nohama, rozkrok jí zakrývá jen pavučina z korálků a říčních perel. Obraz je jen prošitý vatelín, působí jako z pěny. Vypráví o znovuhledání a znovunacházení sexu a erotiky po porodu. Mateřství jí přináší spoustu nových impulzů, a ne vždycky jsou jen tematické. Směje se, že zrovna před pár dny se zadívala do plínky a velmi ji zaujal odstín obsahu.

MEDITACE U STROJE

„Když vím, že mám svůj čas na práci, třeba ve chvílích, kdy syna hlídají babičky nebo manžel, stoupnu si ke stroji a šiju, dokud můžu. Zkoušela jsem pracovat třeba ve chvíli, kdy malý spal, ale šití mě přesouvá do jiného časoprostoru a pak ho neslyším, když pláče. Jsem zvyklá se ponořit tak hluboko do práce, že odstřihnu okolní svět, je to pro mě silná meditativní chvíle. Dřív jsem takhle šila třeba sedm hodin v kuse a zapomínala jsem i jíst a pít. Dnes to musím dělat jinak. Když přijde múza, snažím se ji vydojit. Dělám si jednoduché skici ve formě digitálních koláží a poznámky do telefonu. Na věci už nemohu přicházet během dlouhých hodin v ateliéru,“ popisuje umělkyně, jakým způsobem se musela po porodu naučit pracovat.