Všechno je plátno

Když Marc potkal Yayoi

V roce 2006 do jejího ateliéru dorazil kreativní ředitel Louis Vuitton, Marc Jacobs, kterému Kusama vyzdobila jeho Louis Vuitton Ellipse autorskými bílými puntíky. O šest let později, v roce 2012, již byla byla u příležitosti její retrospektivy v newyorském Whitney Museum of Modern Art na světě LV kolekce kabelek a doplňků potištěných motivy od Kusamy.  Francouzský módní dům byl už začátkem milénia – a to hlavně díky kreativní vizi Marca Jacobse – lídrem módních kolaborací s umělci. Stephen Sprouse, Takashi Murakami, Richard Prince, Kansai Yamamoto nebo Jeff Koons, ti všichni se stihli stát součástí Louis Vuitton rodiny během posledních dvaceti let. Postava Yayoi Kusama je však výjimečná. Její umění oslovuje zřejmě nejširší spektrum veřejnosti všech věkových kategorií ze všech koutů světa. Od roku 2013 její expozice navštívilo více jak pět milionu lidí, což z ní činí nejslavnější a nejúspěšnější žijící umělkyni.

(Creating infinity) Vytváření nekonečna vol. 2

Tentokrát se však nejedná pouze o niche kapsulovou kolekci probíhající na pozadí sezón, nýbrž o ohromující sortiment o 450 kusech, prosakující do všech kategorií domu – pánského i dámského prêt-à-porter, obuvi, doplňků v podobě kabelek a slunečních brýlí, a dokonce i designu parfému. Globální kampaň sesbírala crème de la crème průmyslu v podobě Natalii Vodianové, Christy Turlington, Gisele Bündchen, Belly Hadid, Karlie Kloss, Liyi Kebede a Devon Aoki, a také zcela změnila podobu prodejen po celém světě. Budovu na Champs-Élysées objímá obrovská nafukovací socha Kasamy, na Place Vendôme maluje robot s její podobiznou puntíky na skleněné výloze, v Tokiu pro kolemjdoucí dělá performance její AI verze a samotný interiér butiků a pop-up shopů se proměnil v noční můru trypofobů. Louis Vuitton byl zcela pohlcen vesmírem Kusamy…  
Právě tento fakt rozděluje fanoušky značky na dva tábory a generuje otázku, zda náhodou takto velký krok nerozdrtí nejsilnější prvek každé luxusní kolaborace – exkluzivitu. Tu jsme totiž nemohli upřít jejich první spolupráci v roce 2012. Pár nabízených modelů tehdy nabylo spíše statusu limitované edice pro pár vybraných šťastlivců, kteří včas podchytili nuanci velmi netradiční (a o to více cenné) spolupráce.

Je však důležité poznamenat, že se trh v mezičase výrazně změnil – velkou část poptávky po luxusním zboží začala tvořit generace Z, pro kterou kolaborace získaly status sběratelských kusů. Stejně tak se za deset let pouze rozšířilo povědomí o japonské umělkyni, a to z velké části díky sociálním médiím. Její velmi fotogenické (neboli Instagram friendly) Infinity Rooms nabraly za posledních deset let popularitu po celém světě a životopisný dokument režisérky Heather Lenz z roku 2018 konečně představil retrospektivně všechny zásluhy Kusamy, vyzdvihující ji v očích veřejnosti ještě výše. Ti, kteří znají do hloubky dílo a život umělkyně, zkrátka nemohou vidět „pouze puntíky“ – určité detaily představují řadu unikátních nuancí, spojených s konkrétními elementy, ba i celým konceptem její tvorby, čímž kolekce přestává být pouze povrchním marketingových tahem, ale nabírá autentickou hloubku, vyprávějící příběh ženy, jejíž genialita inspirovala nespočet kolegů, jimž byly její inovace neprávem přisouzeny.

Více než „jen puntíky“

Do Ameriky (na popud jedné z nejvýznamnějších malířek 20. století, Georgie O'Keeffe) přijela Kusama v roce 1958, kdy byl na vrcholu slávy abstraktní expresionismus – plný barev a chaotických „cákanců“ – přičemž emoce a spontánnost převažovaly nad technikou a reglementací. Jazyk jejího impasto (techniky nanášení silných vrstev barvy), který umělkyně používala na monochromatických síťovaných plátnech (jako na sérii děl Interminable Net) byl tehdy velmi unikátní a upřímný. Jednalo se o částečnou předzvěst minimalismu, avšak slovo, které nejautentičtěji popisovalo její tvorbu (vyřčené i z úst kritiků), bylo „magie“.

Svou strukturou její díla připomínala tapiserii – byla éterická, ale zároveň zcela pohlcující divákovu pozornost a mysl. Nedala se ani nazvat obrazy, protože ony „puntíky“ (ve skutečnosti tvořeny kreslením kolem středu, odhalující dolní vrstvu obrazu) plátno skoro přerůstaly. Některá díla už tehdy zabírala i celou galerijní stěnu a tvořila tak základ pro její slavné Infinity Rooms, které jí nakonec dopomohly k revivalu kariéry.

Kusama byla však dlouhá léta v pozadí jiných, kteří si přebírali její inovativní způsoby tvorby – Claes Oldenburg začal po seznámení s její Accumulation No. 1 (aka „penis chair“) používat měkké materiály pro své sochy, Andy Warhol si vypůjčil její styl prezentace děl v podobě opakujících se printů fyzicky vystavovaného exponátu na jednolitém pozadí (à la The Boat Show) a Lucas Samara představil po její geniální The Peep Show takřka identickou zrcadlovou místnost v rámci vlastní expozice.

Inovativní byl i její přístup ke konceptu umění jako takovému. V roce 1966 (bez pozvání) dorazila na benátské bienále a před pavilonem vysypala moře zrcadlových koulí – objekt s názvem „Your Narcism For Sale“ tehdy návštěvníky bienále vyšel na pouhé 2 dolary, což bylo na tu dobu zcela v rozporu s všeobecným narativem o drahém a většině lidem nedostupném umění.

Objekty v jejích malbách a sochách představují samostatný vesmír, který Kusamu obklopoval celý život – ať už se jednalo o květy osetá pole naganské prefektury, kde vyrůstala, nebo děsivě uchvacující černo-žluté moře symbolizující newyorské panorama (temnou galaxii plnou žlutých taxíků). Stejně tak jako se barokní umělci snažili prostým smrtelníkům dokázat jejich malost ve srovnání s bohem a jeho silou – i dílo Kusamy pohlcuje malého člověka do jejího vlastního (možná místy děsivého a psychedelického) světa. Jejím plátnem bylo napříč kariérou úplně všechno – nahá těla, flora, fauna, a dokonce i voda, v níž se kapky barvy rozplývaly a symbolicky mizely v nekonečnu. Fotogeničnost vesmíru, do kterého mohl každý vstoupit a ocitnout se tak v magickém světě Kusamy, měl neobyčejně hypnotizující, hravý element, který zřejmě nedokázal publiku dopřát žádný jiný moderní umělec.

Ve zcela jednoduchých „polka dots“ zdobících kolekci Louis Vuitton se tak ukrývá řada nuancí – samotné puntíky záměrně imitují efekt mokré barvy, jako by je sama tvůrkyně nanesla před chvílí. Kovové detaily na doplňcích a koženém womenswear odkazují na „Your Narcism For Sale“ a dekorace v podobě dýní jsou jejím oblíbeným motivem již od výstavy „Kabocha“ (dýně v japonštině), a tedy objektem neodmyslitelně spjatým s její tvorbou. „Mám ráda dýně pro jejich humornou formu, hřejivý pocit a lidskou kvalitu a podobu. Přinášejí mi radost a nadšení, jako bych byla ještě dítě,“ řekla Kusama ve svém interview v roce 2015.

Je fascinující, jak nás právě tato enigmatická umělkyně ve svých třiadevadesáti letech učí „si hrát“ a nacházet malé střípky radosti i v elementech každodennosti.